Vážně i nevážně vstoupila Filharmonie Brno do tohoto roku – vyprodaný novoroční koncert v Janáčkově divadle s neobvykle dlouhou přestávkou věnovanou přípitku pojal orchestr jako přístupně i pozitivně laděnou uměleckou událost, ale před pauzou také jako dozvuk silvestrovské zábavy.
Dirigent Jakub Hrůša a pianista Ivo Kahánek, to jsou dva interpreti, kteří už u nás ztělesňují špičku hudebního oboru. Čajkovského Klavírní koncert b moll jako největší a nejznámější dílo večera nebyl v jejich režii žádnou povinně dunící klasikou, vyprázdněným hitem nebo banálním efektním číslem, ale plně rozvinutou ruskou romantickou hudbou s bohatstvím intimnosti i odpovídajícího patosu, hudbou robustní i hravou, citově zjitřenou, siláckou i zjemnělou, nápaditě modelovanou a vrcholně virtuózní. Kahánek je jako interpret ideálně vyvážený – oslnivý i věcný, přesný i velkorysý. Hudba z baletu Třírohý klobouk Manuela de Fally na úvod a Španělské capriccio Rimského–Korsakova jako finále, dvě barvitě instrumentované partitury, se staly dobrou vizitkou vynikajícího tělesa, spolehlivého, technicky a výrazově plně vyspělého, zvukově sladěného, dostatečně motivovaného a skvěle sehraného. Jakub Hrůša vybudil pro provedení maximum temperamentu a názorové jednoznačnosti a určitosti, vedl celý aparát pevně k projevu nejen charakterizačně bohatému a epicky výmluvnému, ale nakonec až ohnivě strhujícímu, efektnímu.
V centru zvýšené pozornosti ovšem přece jen stanula druhá ze čtyř položek programu, zřídka u nás na koncertech slýchaný hudební humor z okruhu proslulých Hoffnungových londýnských festivalů, na počátku druhé poloviny 20. století plných nápaditých, překvapivých a neuvěřitelných hudebních žertů, dodnes vyvolávajících pobavení a upřímný smích. Právě pro tuto příležitost zkomponoval Franz Theodor Reizenstein Concerto popolare, brilantně napsanou partituru se scénickými pokyny, jejíž realizace přivádí na pódium skutečnou katastrofu: je to boj sólisty a dirigenta a jejich marná snaha správně přednést koncert pro klavír a orchestr. Jejich produkci od počátku provází smůla, omyly, nedorozumění, ale i schválnosti – vlastně se jim nepodaří ji uspokojivě dokončit. A ani není jasné, jaký že to kus vlastně měli a chtěli hrát. Hudba bloudí od Čajkovského přes Griega ke Gershwinovi, brutálně se do ní vlamuje melodie u nás známá jako Škoda lásky… V Brně k tomu přišli s řadou nápadů, ať už byly předepsané, nebo jejich vlastní: občas některý z hráčů orchestru řeší zmatek s nesprávnými notami, tu a tam přijde nějaký opozdilec, violoncellista vyloví z otevřeného křídla cosi k snědku… A sólista? Hraje pořád něco jiného než ostatní, řeší problém se sedačkou, když má nastoupit, rozptyluje se telefonováním, usne u dlouhého trylku, klopotně se snaží držet krok s doprovodem, ale za chvíli naopak ostentativně dává najevo, že ho ten člověk na stupínku vůbec nezajímá a vytáhne dalekohled a prohlíží si publikum… A v jednu chvíli uraženě odejde, aby se ale nakonec úprkem vrátil a jen taktak stihl své akordy. Pánové Kahánek a Hrůša si evidentně užívali nejen ryze hudební humor, těžící z nečekaných kombinací známých motivů nebo z nenaplněných očekávání a šokujících zvratů, ale také situační, vpravdě hereckou komiku. Nerozpakovali se jít naplno do gagů a groteskních detailů – a když se ne a ne setkat v závěrečných akordech, dirigent zlomil taktovku a teatrálně opustil pódium… Své role hráli ještě i při děkovačce. Vedle toho, že tato „skladba“ vyžaduje plnou virtuozitu a jistě i soustředění v souhře, prokázali oba muzikanti – a s nimi i hráči v orchestru – vrchovatou míru ochotného a pohodového nadhledu nad svou profesí, jakého nejsou zdaleka všichni schopni. Bylo to zábavné, osvěžující a nezapomenutelné číslo.
V úvodu koncertu promluvil nový primátor Petr Vokřál. Za slova o tom, že by si tento orchestr opravdu zasloužil nový sál, a za příslib, že učiní vše pro to, aby se plány na jeho výstavbu už konečně mohly stát skutečností, si vysloužil potlesk. Tož ať se tedy ukáže…!
