Klavírista Rafał Blechacz je po Krystianovi Zimermanovi další polský klavírista, který naprosto triumfálně vyhrál věhlasnou chopinovskou soutěž ve Varšavě. Na letošním Pražském jaru měl hrát Chopinův Klavírní koncert č. 1 e moll , ale vystoupení nakonec odřekl a ohlášeným důvodem je, že začal studovat filosofii a na tento termín připadají zkoušky. Pozoruhodný mladík ovšem hrál zmíněný Chopinův koncert 20. prosince minulého roku v Berlíně se zdejším rozhlasovým orchestrem pod taktovkou Marka Janowského a nezklamal očekávání. Třiadvacetiletý Blechacz dovede v Chopinově poměrně raném klavírním koncertu podtrhnout právě rysy mladistvé bezprostřednosti a jde přitom až téměř na hranici hravé improvizace. Stejně tak vystihne lehce taneční „polonézový“ ráz třetí věty. Ovšem ústřední lyrické téma první věty naopak přednáší s rozechvělostí a tajemnou vážností plnou očekávání – přemýšlivě a přitom naprosto přirozeně tak vytvoří okouzlující svět mladého básníka hodného romantických legend. Inu, snad Blachacze v Praze časem přece jen uslyšíme. Berlínský rozhlasový orchestr neměl všechna dechová sóla stejně brilantní, ale díky měkkým kultivovaným smyčcům byl výborným doprovodem.
V druhé polovině téhož programu zazněla symfonická báseň Richarda Strausse Život hrdinův . Přestože popularitě některých zejména operních děl tohoto autora v Německu ne vždycky rozumím, hráči si jeho díla dovedou užít a výsledek bývá velmi přesvědčivý. Znovu a znovu se můžeme přesvědčit, že Strauss opravdu spolehlivě ovládá kompoziční řemeslo, je mistrem stavby a barevného efektu. Janowski jako dirigent působí poněkud věcně, ale přesně ví co chce a jak toho dosáhnout.
Jen o pár hodin později hráli v témže sále berlínské Philharmonie pod taktovkou Zubina Mehty Berlínští filharmonikové a na programu byla atraktivní Mahlerova Symfonie č. 3 . Na rozdíl od Blechacze působí ovšem Mehta jako takový stárnoucí romantik. Zvuk orchestru byl tradičně prvotřídní, ale žádná dirigentova koncepce čitelná nebyla – Mehta dirigoval zpaměti, jednotvárně a jenom sem tam přidal nějaké to espressivo. Nebyl to špatný koncert, ale jsou dnes dirigenti, kteří dovedou v Mahlerovi najít více originality. Zpívané sólo čtvrté věty přednesla altistka Lioba Braun , stejně jako o čtrnáct dnů předtím v Praze – tady ale nabídl Christoph Eschenbach s ČF zajímavější pojetí.
