Orchestr mladých Sanfranciského symfonického orchestru byl na desátém zahraničním turné, které zakončil ve Smetanově síni. Každoročně shromažďuje k umělecké práci ty nejlepší ze tří stovek zájemců do jedenadvaceti let. Provází ho pověst jednoho z opravdu nejlepších těles v této kategorii a v Praze ji 8. 7. plně obhájil.
Mahlerova Pátá symfonie byla jedním slovem famózní. Neuvěřitelně plastická, energická a zvukově kvalitní. To nehrály děti a dospívající, ale skutečné symfonické těleso, sehrané, motivované a oplývající muzikálností jednotlivců i společnou muzikalitou. Své určitě dělá možnost být v kontaktu s tělesem, které projekt mládežnického orchestru už od osmdesátých let zaštiťuje, totiž se San Francisco Symphony, a tak trochu kopírovat a odrážet jeho uměleckou identitu a využívat pedagogického působení jeho členů. Neméně důležitý ovšem je dirigent Orchestru mladých – už šest let je jím Donato Cabrera. Mahlera se svými svěřenci obsáhl z hlediska výrazu a obsahu evidentně naprosto obdivuhodně a při provedení je navíc dokázal inspirovat i k výjimečně angažované hře. Zahrát pětasedmdesátiminutovou symfonii není ani samo o sobě až tak snadné. Projít k tomu se ctí a v mnoha chvílích i velmi zajímavě všemi proměnami a zvraty emocionálně složité partitury je pak zcela skvělý výkon. Připočteme-li k tomu, jak nádherně měkce, ztišeně a citlivě (ale ne kýčovitě) společně provedli slavné Adagietto a s jakými rezervami se vrhli do stupňovaného závěru efektní finální věty, tak mladým Kaliforňanům patří uznání podobné, jaké by patřilo v tomto případě i profesionálům.
Záměrně „kalifornská“ byla i první skladba: John Adams je po léta se symfoniky v San Francisku spojen, a tak je logické, že i tito mladí dostali za úkol pustit se do jeho hudby. Nedlouhou, typicky minimalisticky modelovanou a znějící skladbu s názvem Krátká jízda na rychlém stroji zvládli přesně a s nadhledem, ve značné dynamice a s potřebnou energií i věcností. Kontrastovalo s tím pak pěkné, dostatečné pochopení úplně jiné hudby – romantického Bruchova Koncertu g moll, v němž orchestr doprovodil mladého arménského houslistu Sergeje Chačatrijana. Sólista našel pro známou skladbu množství nuancí a velkou empatii a od prvních taktů zaujal znělým, měkkým, intenzivně obsažným a vyrovnaně krásným tónem. Je zřetelným introvertem – a to se k Bruchově hudbě velmi pěkně hodí. Potvrdil to i emotivním přídavkem – Chačaturjanovou tichou a upřímnou úpravou arménské lidové písně. Působil skoro až plachým dojmem, při prvních chvílích na pódiu měl trému, ale jak začal hrát, bylo jasné, že k nejistotě není nejmenšího důvodu.
Pro San Francisco, ležící na západním pobřeží USA, odkud se jeví Čína asi důležitější než hodně vzdálená Evropa, je typická silná asijská komunita. Tato skutečnost se odráží i početně – větší polovinou členů – v Orchestru mladých. Moc pěkná hráčská kultura celého tělesa, muzikalita a vyspělé chápání hudebního obsahu je tím ještě zajímavější.
