úterý, 27. září 2016

Mistr varhanní improvizace v Praze

Napsal(a) 

László Fassang, foto Máté Péter / Magyar Nemzet László Fassangfoto: Máté Péter / Magyar Nemzet

Závěrečný koncert 21. ročníku Mezinárodního varhanního festivalu Audite Organum (22. 9.) nesl podtitul Dar improvizovat. Toto umění, jež k varhanám neodmyslitelně patří již po staletí a bude, doufejme, patřit i nadále, představili v průběhu letošního ročníku Julian Gembalski z Polska a Pierre Pincemaille z Francie (titulární varhaník katedrály Saint-Denis). Třetí večer, v němž se improvizace měla zaskvít v ještě větší míře, byl svěřen maďarskému varhaníkovi László Fassangovi, který je oproti výše jmenovaným představitelem mladší generace a jejího pohledu na hudební kreativitu. Fassang řídí varhanní oddělení na Hudební akademii Franze Liszta v Budapešti a vyučuje jako první nefrancouzský kantor improvizaci na pařížské Vysoké hudební škole (Conservatoire national supérieur de musique et de danse de Paris), a tak posluchači v sympaticky zaplněné bazilice sv. Jakuba očekávali jeho vystoupení obzvlášť dychtivě.

Na úvod zaznělo Preludium a fuga c moll BWV 546 Johanna Sebastiana Bacha. Někomu se může zdát být tato hudba na koncertě jako nutnost či nutná samozřejmost, zvlášť následují-li skladby mladších období. Vždyť kde jinde prokázat své základní interpretační schopnosti než právě v dílech, jež právem považujeme za absolutní vrchol (nejen) varhanní literatury. László Fassang možná zvolil Bacha i z těchto strategických důvodů, já jsem ale jeho provedení vnímala více jako introitus v pravém smyslu slova, tedy jako vstupní modlitbu, meditaci, která naladí srdce i mysl na ty správné vlny. Neslýcháme pokaždé Bacha s tak silným duchovním nábojem. Preludium plynulo v mohutném kontrapunktickém proudu klidně a důstojně, fuga, hrávaná někdy skoro až bojovně, byla prosta jakékoli silovosti, navíc byla zajímavě a důsledně vyartikulovaná. Nebylo pochyb, že za největší pražské varhany usedl skutečný mistr, což se potvrdilo i ve skladbách následujících. Z baroka jsme skočili přímo do 21. století. Skladba Thomase Lacôta (*1982) Nádherný průvod mořských polnic ze sbírky Varhanní etudy byla inspirována nejkratší básní Guillauma Apollinaira (sbírka Alkoholy). Část publika pod „tíhou“ současné hudby (skladba měla premiéru v roce 2006) poněkud znejistěla, neboť na podobné dramaturgické počiny nejsme tolik zvyklí, což je škoda, ale Fassangovi se, myslím, podařilo veškeré pochyby poměrně rychle rozptýlit. V řetězci hudebních asociací před námi rozprostřel neuvěřitelně pestrou škálu zvuků, využil těch nejkurióznějších barev, provedl nás bohatstvím autorovy fantazie s naprostou jistotou a nadhledem. Lacôta, v současné době titulárního varhaníka kostela Nejsv. Trojice v Paříži, vystřídal na koncertě jeho slavný předchůdce Olivier Messiaen se skladbou Bůh mezi námi (Dieu parmi nous) z cyklu Narození Páně. Fassang tu prokázal nejen perfektní znalost interpretace francouzské varhanní hudby, ale i schopnost pečlivě promyšlené koncepce. Lacôte napsal svou skladbu ve 24 letech, Messiaen ve 27 letech (v roce 1935). Přiznám se, že ač skladba soudobá vyzněla dosti impozantně, Messiaenovo duchovní vyznání na mě zapůsobilo ještě silněji. Ať už si o jeho obsahu myslíme cokoli, jedná se o jedno z nejpůsobivějších a nejoriginálnějších varhanních děl 20. století.

Závěr patřil improvizaci, nejprve na téma letos jubilujícího skladatele Milana Slimáčka (*1936), které Fassang plánovaně zpracoval jako taneční suitu. Myslím, že v té chvíli už nikdo nepochyboval, že tento interpret předvede něco, na co hned tak nezapomeneme. V promyšlené tematicko-motivické práci využil opět veškerých barevných možností nástroje, využil také prvky folklorní a navíc zařadil náznak lehké ironie. Pravým opakem byla následná „křehká“ improvizace na píseň Svatý Václave, laděná do atmosféry ztišení, v níž se projevila interpretova znalost doprovodů gregoriánského chorálu. Po tomto gejzíru varhaníkovy fantazie zazněla jako přídavek improvizace na píseň Petra Ebena Učiň mě, Pane, nástrojem. Vybrána byla velice příhodně. László Fassang se ten večer stal skutečně podivuhodným nástrojem nejen zvolených autorů, ale také samotné podstaty hudební tvořivosti.

Festivalu Audite Organum patří díky za to, že i po dvaceti letech své existence drží laťku tak „proklatě“ vysoko, tvrdošíjně propaguje české autory a nebojí se hudby 20. a 21. století, jíž se, jak vidno, nebojí ani posluchači. Festival si je totiž v průběhu času postupně vychovává. A pak, že to nejde…

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.