sobota, 13. květen 2017

Mezinárodní Vlast, která vstoupí do dějin

Napsal(a) 

Daniel Barenboim, foto Ivan Malý Daniel Barenboimfoto: Ivan Malý

Daniel Barenboim přivezl s Vídeňskými filharmoniky na zahájení Pražského jara Smetanovu Mou vlast romantickou a spontánní. Krásně zahranou, zajímavou, rozhodně ne opatrnou, bezradnou nebo nudnou.

Na 12. a 13. května se podařilo ke kultovnímu úkolu povolat světovou interpretační špičku. Vždy je zajímavé vnímat zavedené věci pohledem někoho nezaujatého. Tito hosté nabídli výklad partnera kulturně blízkého, ale přece jen odlišně nastaveného, to v případě orchestru, a přístup vykladače zrale vyhraněného a dostatečně sebevědomého, což se týká dirigenta. Někdo mohl v tomto provedení postrádat českou vroucnost. Možná i opravdovost, v tom národním slova smyslu. Filharmonikové z Vídně a dirigent s kosmopolitním zázemím zrovna tohle však do Smetanovy hudby projektovat příliš nemohou.

Mohou nicméně v partituře zdůraznit dramatickou výmluvnost, obrazivost, hudební invenci, dobovou ukotvenost, univerzální sdělnost i jedinečné kompoziční mistrovství; to, že jde o hudbu, která svým nábojem, koncepcí a vznešeným uměleckým patosem souvisí i s jinými díly, třeba s Wagnerem a Lisztem, ale zároveň nemá v repertoáru obdoby. A právě to vše interpreti letošního úvodního koncertu Pražského jara ukázali.

Daniel Barenboim a Wiener Philharmoniker, foto Zdeněk Chrapek Daniel Barenboim a Wiener Philharmonikerfoto: Zdeněk Chrapek

Daniel Barenboim Mou vlast dirigoval za poslední měsíce několikrát, jak se svým orchestrem v Berlíně, tak s Vídeňany ve Vídni a v několika dalších městech, ale předtím jako celek ne. Nechal se slyšet, že vzorem mu je v interpretaci této skladby Rafael Kubelík. Kubelíkovský vlastenecký patos, ať už z doby emigrace, nebo ještě víc z Prahy v roce 1990 při prvním návratu z exilu, v jeho pojetí nicméně slyšet není. O to víc je tam cítit zkušenost operního dirigenta – v evokaci děje, ve vyvolávání až scénické atmosféry. Slyšeli jsme hudbu plnou fantazie a představivosti. S širokým spektrem temp a s nepřeberným bohatstvím agogických proměn, s nádhernou modelací melodií. A to už i v případě české státní hymny na samém začátku koncertu – nijak oficiální a břeskné jako při státní příležitosti, ale krásné, měkce plné, záměrně vrstvené v provokující uvolněnosti souhry a do krajnosti v závěru zpomalené.

Vyšehrad zazněl ve vyhrocených tempech, ale nijak svévolně: se zdůrazněnými pohodovými lidovými prvky, s až bojovně razantními odbočkami a stejně náhlými zvraty – a ve ztišeních naopak velmi, velmi pomalu. I ve Vltavě našel dirigent s orchestrem inspiraci pro zdůraznění lidového živlu, jako bychom byli v Prodané nevěstě. Dravost řeky zněla pak až hlučně, ale snové zastavení, podle programu skladby v měsíční noci, bylo předtím impresionisticky nádherně jemné. Také zde bylo možné si všimnout delších spočinutí při oddělování epizod. Šárku jsme slyšeli nikoli jako vědomý vrchol první poloviny koncertu, ale jako barvitý výjev s hudebně kouzelnými místy, nesnažící se o konkrétní popisnost, ale nacházející v partituře spíše poutavou romantickou sdělnost. Ostatně, i Daniel Barenboim sáhl k čím dál běžnějšímu provedení cyklu básní bez přerušení, jako jedné položky programu.

Daniel Barenboim, foto Zdeněk Chrapek Daniel Barenboimfoto: Zdeněk Chrapek

Symfonická báseň Z českých luhů a hájů příjemně překvapila. Měla díky dirigentovi podnětný, značně osobitý náboj - méně hymničnosti a více taneční zemitosti. A opět tempové a výrazové kontrasty, ale bez svévole, a krásná sóla. A její zakončení mělo strhující sílu ne nepodobnou předchozí Šárce! Tábor v pochodových obrazech vzbuzoval silné vizuální představy. Slyšeli jsme příjemně výrazné žesťové nástroje a jakoby varhanní akordy, slyšeli jsme vášnivost, byli jsme svědky spontánního cítění hudby, patos Božích bojovníků nebyl přehnaný. V Blaníku, navazujícím v podstatě bez přerušení, pokračoval chorál v podobném duchu. Po nádherně bukolické epizodě nad zdůrazněnou hlubokou prodlevou pak cyklus vrcholil jakoby v lidovém duchu.

Celková stopáž provedení kolem osmdesáti minut se řadí mezi ta pomalejší, a to navzdory okamžikům s efektním tempem na vrcholech básní. Orchestr hrál první festivalový večer dokonale, ale nezdálo se, že by při přípravě byla věnována přehnaná pozornost nuancování a dokonalosti zvuku. Nepřipadalo, že by byla Má vlast až příliš nazkoušená. Dominovala uvolněná přirozenost a spontaneita. Pro Wiener Philharmoniker ostatně charakteristická.

Vzpomínky sahají, alespoň za poslední roky, k Mé vlasti Paava Järviho, která byla loni s Českou filharmonií ve zdařilém kompromisu inovativní, bez rutiny, bohatá a zajímavá, podobně „operní“ jako letos. Sahají k zamyšlenému, méně romantickému provedení Thomase Hengelbrocka a Symfonického orchestru Severoněmeckého rozhlasu, k detailně dokonalé a zralé verzi Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií v Roce české hudby 2014, k univerzálně evropskému vyznění v rukou Petera Oundjiana a Orchestru Francouzského rozhlasu nebo k mladistvě bezstarostnému, modernímu symfonickému zvuku Vasilije Petrenka za pultem České filharmonie roku 2012. Sahají k o něco menšímu zvuku dokonale hrající Pražské komorní filharmonie s Jakubem Hrůšou v roce 2010. Nebo k neopakovatelnému zážitku s konzervatoristy a Jiřím Bělohlávkem v roce 2011. A tak dále, v případě zahraničních dirigentů až ke znaleckému Charlesi Mackerrasovi, energickému Neeme Järvimu nebo k historicky poučenému Rogeru Norringtonovi. K Liboru Peškovi za pultem vůbec prvního zahraničního orchestru v pražskojarní Mé vlasti – liverpoolské filharmonie. Ke klasickým českým interpretacím. A k výbuchu emocí s Rafaelem Kubelíkem v roce 1990.

Daniel Barenboim a Wiener Philharmoniker, foto Zdeněk Chrapek Daniel Barenboim a Wiener Philharmonikerfoto: Zdeněk Chrapek

Barenboimovo pojetí bylo hudebně autoritativní – pečeť osobnosti, která nehledá, ale ví, která neváhá, ale naplno a bezpečně cítí. Vklad dirigenta, který skvěle a přirozeně komunikuje s hráči, který nenápadně vede a který nediriguje na efekt.

Do historie vstoupí tento koncert určitě nejen jako jedno z nejzajímavějších a nejlepších festivalových uvedení Mé vlasti, ale také jako večer skutečně hvězdný, a proto jeden z vůbec nejdražších. Přes tuto finanční náročnost bychom však Vídeňské filharmoniky i Daniela Barenboima, zvlášť i společně, určitě v Praze rádi viděli mnohem častěji, než se dosud dělo.

Letošní zahajovací koncert festivalu vstoupí však do dějin ještě jednou věcí: dirigent byl nucen přerušit úvodní harfové akordy a po chvíli čekání začít znovu. Bezprecedentní okamžik nejen v paměti festivalu, ale asi i v dějinách pražského hudebního dění vůbec. Těsně pod pódiem se komusi rozplakalo v náručí miminko. Naštěstí netrvalo příliš dlouho, než se žena správně rozhodla a za pozornosti všech opustila sál. Proč na koncert tak malé dítě vůbec přinesla, už asi nikdo nikdy nezjistí.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava a jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.