Také druhý večer Letních slavností staré hudby, který se uskutečnil 12. července 2016 v Clam-Gallasově paláci na Starém Městě pražském, se nesl ve znamení francouzské hudby. Atmosféra byla o poznání komornější, nejen prostorem, ale především tím, že jediným hudebním nástrojem bylo cembalo. Cembalistka Béatrice Martin zvolila dramaturgii, jež byla svým laděním blízká předchozímu koncertu souboru Les Folies françoises, kde ostatně sama rovněž účinkovala. Většinu programu tedy tvořila hudba francouzských komponistů, obsahující italské náměty. Tu však navíc doplňovaly dvě sonáty Domenica Scarlattiho a Koncert D dur Antonia Vivaldiho v transkripci pro sólové cembalo od Johanna Sebastiana Bacha (BWV 972).
Zvolený repertoár byl výtečnou a vskutku reprezentativní ukázkou hudebních kvalit i vysokých technických nároků clavecinové školy v 18. století. Nejvíce pozoruhodné byly samozřejmě skladby Françoise Couperina a Jeana-Philippa Rameaua. Couperin ve své Suitě č. 23 spojil ve velmi organický celek závažné rozsáhlé věty (L’Audacieuse, Les Gondoles de Délos, Les Satires Chèvre-pied) spolu s půvabnými a vtipnými částmi, založenými především na jemné hudební drobnokresbě (Les Tricoteuses, L’Arlequine). Zazněla však rovněž méně známá díla Josepha Bodina de Boismortier a Armanda-Louise Couperina, jejichž kvality byly díky kvalitnímu provedení velmi dobře zřejmé. Sólistka se představila jako mistryně svého nástroje. Dokázala příjemně spojit plný zvuk nástroje s jemností a citlivou registrací. Artikulace pak byla kantabilní i srozumitelná zároveň, což umocňovalo výraz staccat, ostřeji prováděných triolových figur, výrazných odsazení a dynamických proměn, při nichž se často nezdráhala energicky zabořit ruce do klaviatury. Díla díky tomu zněla velmi plasticky a především volné části měly velmi vzdušný a uvolněný charakter. Svoji zběhlou techniku osvědčila např. na Scarlattiho Sonátě K. 450 či zmíněné transkripci Vivaldiho. Hra Béatrice Martin nebyla zcela prosta občasných technických chyb a nejasností, které jsou ovšem vzhledem k náročnosti programu, který hrála v nepříjemném horku a jediný den po zmíněném ansámblovém koncertě při zahájení festivalu, poměrně pochopitelné a myslím, že celkový zážitek nijak nenarušily.
Oficiální program uzavírala bravurně provedená Rameauova Suita a moll. Dlouhý potlesk byl zcela zasloužený a Martin za něj pražskému publiku poděkovala dvěma přídavky v podobě skladeb Les Sauvages, rovněž od Rameaua, a La Portugaise.
