Jsou orchestry, které se na mezinárodní scéně právem prezentují dokonalou interpretací Beethovena či Brahmse, případně Dvořáka, mistrovstvím v zachycení Debussyho barev, a nebo hlubokým porozuměním Mahlerovi. To jsou ty, které si publikum v debatách umísťuje na různé příčky v takzvané první desítce, dvacítce a podobně. A pak jsou orchestry, které se na mezinárodní scéně stejně tak právem prezentují znaleckou, jedinečnou a referenční interpretací nové tvorby. Interpretační finesy a parametry dokonalosti jsou jinde, ale fungují podobně – poslech hudby v jejich podání přináší poznání, pochopení, uspokojení, radost, nadšení.
Litevský národní symfonický orchestr patří do druhé skupiny. Na Pražské jaro nepřijel soutěžit ve vycizelovanosti detailů u Mozarta nebo v plnosti romantického patosu u Čajkovského, ale především přivezl hudbu žijícího klasika své hudební kultury. Více než osmdesátiletý Bronius Kutavičius jím nesporně je. A jeho dvě desetiletí staré oratorium Epitaf uplynulému času, které zaznělo 23. 5. v Rudolfinu v české premiéře, je nádherným, zvukově i koncepcí osobitým a mimořádně invenčním, kompozičně zdařilým a v celkovém dojmu mimořádně působivým dílem.
V první polovině večera hosté z Vilniusu, vedení velmi plasticky dirigujícím šéfem Modestasem Pitrénasem, hráli Berlioze. Barvitě, dynamicky, emocionálně vyhroceně a v jednotném společném vyladění vrhli do publika předehru k opeře Benvenuto Cellini. Bylo by jistě zajímavé slyšet někdy v jejich podání Fantastickou symfonii…! Pro lyrickou scénu Kleopatřina smrt měli pak s sebou na pódiu skvělou krajanku – Violeta Urmana je v romantickém repertoáru zkušená pěvkyně, vládne velkým hlasem a dramatickou přesvědčivostí a Berliozova hudba vyzněla i díky ní se vší intenzitou, zvukovostí a naléhavostí tohoto exaltovaného romantika. Celá scéna končí do ticha. Dirigentu se podařilo na konci udržet chápající napětí v sále a pocit silného prožitku tak dlouho, jak potřeboval.
Tím hlavním důvodem, proč orchestr na festival přijel, se však přece jen ukázalo být uvedení Kutavičiusovy třičtvrtěhodinové skladby z roku 1998. Jde nesporně v pražském hudebním životě o objev z pokladnice hudby samého konce 20. století, o dosud celosvětově ještě běžně nesdílený opus, který však rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co bylo v daném stylu napsáno. Dílo obsahuje silné poselství ve své koncepci, ve volbě textů a v tématech svých čtyř části, a vyzařuje z něj díky mimořádné kompoziční invenčnosti ve zvuku, náladě a celkové filozofií zcela osobité světlo. Komplexní dojem je tvořen mistrným mixem témbrového novátorství, rytmické a motivické přehlednosti, barevnosti ploch, komplikovanosti jemného přediva a zároveň jednoduchosti hlavních obrysů i zřetelné sváteční závažnosti jako znaku seriózně míněného umění, které je prosto schválností, provokace a přeznačování významů. Autor se soustředil na čtyři z klíčových dějinných okamžiků svého národa: vznik Vilniusu, založení univerzity, její uzavření za ruské okupace v 19. století a znovuposvěcení metropolitní katedrály nedlouho před pádem sovětského impéria. Dobírá se na jejich pozadí přiměřeného patosu v hrdosti, tragice i naději. Sbor využívá často nezpěvným způsobem, spíše jako součást celkového zvuku než jen jako nositele sdělení zhudebněného textu; orchestr je původcem nálad i hybatelem, nositelem charakteru základního pozadí i hlavním „hráčem“. Přes všechnu strukturní a ještě víc zvukovou vynalézavost či nevšední avantgardnost skladba zůstává svými obrysy a svou působivostí v mantinelech přiměřeně tradičně chápané hudebnosti. Skvostná je druhá část vystavěná a gradovaná jako ukázková passacaglia nad opakujícím se motivem svěřeným kontrabasům; podobného ducha je i působivě rozvíjená, strhující čtvrtá část. Kutavičiusova hudba je přes svou novost zároveň dokladem trvalosti prazákladních hudebních principů. Je i dokladem trvalosti možného ukotvení nejen v tradici, ale i v konkrétních projevech z minulosti. A také mlže být dokladem trvalosti existence národních prvků v hudební kultuře.
Dirigent Modestas Pitrénas předal s orchestrem a sborem Kutavičiusův Epitaf publiku naprosto suverénně. Zasvěceným vhledem do partitury a pozorností jejímu předivu, jejím nuancím i jejímu poselství účast svého tělesa na Pražském jaru legitimizoval obdivuhodným způsobem.
