Pražské Letní slavnosti staré hudby se z velké části nesly ve znamení consortů. Jejich druhá polovina hlavně v souladu s dobovou estetikou obsazených nejdokonalejšími hudebními nástroji vůbec: lidskými hlasy. „Sibylla“ zavedla festivalové posluchače 27. 7. do kostela Panny Marie na Slovanech, kde soubor Tiburtina Ensemble uvedl program, sestavený z děl Hildegard von Bingen a anonymních vokálních skladeb, zaznamenaných v kodexech, dochovaných ve Wolfenbüttelu, Florencii a Solesmes. Soubor vyrostl od svého založení v roce 2008 v jednu z nejpozoruhodnějších současných ženských „schol“. Většina jeho členek patří mezi významné sólové interpretky barokního, klasicistního i raně romantického jevištního a komorního repertoáru; Tiburtina Ensemble přesto zní homogenně, ve výrazu je velmi zdrženlivý. Dalo by se i říct autentický – v prostředí emauzského kláštera navodil pocit přítomnosti ve středověkém ženském konventu při bohoslužbě (včetně zpěvu průvodu „jeptišek“ během příchodu a odchodu do kostela) i „rekreaci“ řádových sester, při které se umělecká vedoucí souboru Barbora Kabátková a jeho členka Hana Blažíková doprovodily na středověké harfy (do tria je doplnila Rakušanka Margit Übellacker, specialistka ve hře na „dulce melos“ – nikoli předchůdce kladívkového klavíru, popsaného v 15. století v traktátu Arnauta de Zwolle, nýbrž cymbál). Dnešní Evropan má tendenci hledat útěchu v myšlenkově vzdálených východních naukách. Možná zbytečně – emauzský koncert byl důkazem toho, že klid a prostor k usebrání se nabízejí i mnohem blíž, při poslechu repertoáru, který vznikl v prostředí, kde s výjimkou modliteb a práce pro komunitu hraje tok času stejně podružnou roli, jako v Orientě. Tiburtina Ensemble ho interpretuje s velkým citem pro detail hudební i slovní. Tento koncert patřil k v rámci festivalu k nejpozoruhodnějším uměleckým počinům.
Podobně znamenitý kulturní zážitek připravila festivalovým posluchačům i Cappella Mariana („Maria“, Kostel Panny Marie Sněžné, 3. 8.). Umělecký vedoucí souboru Vojtěch Semerád neváhá sáhnout po nezvyklém repertoáru. Na programu koncertu, zaměřeného na zhudebnění Písně písní a dedikovaného blížícímu se srpnovému svátku Nanebevzetí Panny Marie, byly nejen kompozice autorů tak známých jako Giovanni Pierluigi da Palestrina, Jacob Clemens non Papa, Nicolas Gombert, Heinrich Isaac nebo Josquin Desprez, nýbrž i skladby Josquinova žáka Jeana l‘Héritiera, činného v Itálii, a Roberta Fayrfaxe – hudebníka, který působil u dvora anglického krále Jindřicha VIII. v období předcházejícím jeho rozhodnutí stát se hlavou na Římě nezávislé anglikánské církve. V repertoáru Cappelly Mariany se u nás nepříliš známá, kompozičně originální anglická renesanční hudba objevila už vícekrát – pro soubor je to jednoznačný kvalitativní bonus. Na festivalovém koncertě vystoupila Cappella Mariana ve výhradně pánském obsazení; pro tuto příležitost byla rozšířena o britského basistu Timothy Scotta Whitleyho a zejména a především o rakouského kontratenoristu Terryho Weye. Čistě mužský sborový a ansámblový zpěv patří k vůbec nejlahodnějším sluchovým prožitkům. Vícehlasé zvukové předivo, jehož krásu umocnila příznivá akustika chrámu, tuto zkušenost potvrdilo bohatě – Cappella Mariana tu připravila publiku zážitek nejen velký, ale i neobyčejně příjemný.
„Broken consort“ patřil k největším překvapením letošních Letních slavností staré hudby. Hemiolen (Betlémská kaple, 30. 7.) představily švédský Silfver – Pelle Björnlerta (houslistu a hráče na violino d‘amore – housle s pod hmatníkem nataženými souznějícími strunami), Johana Hedina (sopránová a tenorová nyckelharpa – klávesnicí opatřený smyčcový nástroj vzdáleně podobný niněře), Noru Roll (viola da gamba) a Svena Aberga (loutna a barokní kytara). S výjimkou soudobých skladeb (jedné Abergovy a dvou Björnlertových) a instrumentální verze jedné vokální skladby Luigi Rossiho se tu jednalo výlučně o variačně improvizační zpracování anonymních písní, tanců a pochodů, zaznamenaných v severských rukopisných sbírkách a zpěvnících 17.-19. století. Český a rakouský folklor konzervuje skladebné prvky a styl klasicismu, moravský, slovenský, maďarský a polský kompoziční vrstvy ještě starší – barokní a renesanční. Totéž zjevně platí o švédském folkloru – repertoárově i interpretačně. Improvizační obratnosti se lze naučit – zejména pokud má hudebník od dětství přímou možnost styku s folklorem, ideálně praktickou. Členové Silfveru umění improvizace ovládají dokonale – stručné melodické motivy přetvářejí v několikaminutové skladby, které řetězí jednu melodicky i harmonicky rafinovaně vystavěnou variaci za druhou. Stejným způsobem, jakým to dělali jejich předchůdci – profesionálové, které bylo možné si najmout za účelem uspořádání domácího plesu, i vzdělaní amatéři, pro které hudba byla disciplinou jak zábavnou, tak i vědeckou. Přestože byl tento koncert založen na práci s materiálem nikoli „vysokým“, nýbrž – zdánlivě – „nízkým“, posluchač opouštěl Betlemskou kapli naplněný obdivem k technické dokonalosti a záviděníhodné přirozenosti projevu Silfveru, i s pocitem výsostně uměleckého prožitku nejvyšší myslitelné kvality.
