Manažerů kulturních institucí, šéfů orchestrů, kteří za profesionálních okolností usednou ke klavíru a vystoupí na koncertě, mnoho není, v tuzemsku tak pravidelně činí Jan Simon. Nyní se k němu alespoň jednorázově přidal David Mareček. Je vzácnou výjimkou. O to víc šlo o okamžik hodný pozoru.
Ředitel České filharmonie svou někdejší profesi pianisty v Praze doposud takto viditelně nepřipomněl. Vystoupení s komorním souborem Jerusalem Quartet se v Rudolfinu uskutečnilo 24. března, po obdobném brněnském koncertě, v metropoli v rámci sezony Českého spolku pro komorní hudbu. Ke cti klavíristy budiž zdůrazněno, že v souvislostech přípravy tohoto projektu, stejně jako na pódiu, vystupoval skromně, že neusiloval o pozornost bulvárních médií a že celá akce byla opravdu „o hudbě“. Zahráli spolu Dvořákův 2. klavírní kvintet, skladbu plnou muzikantské jiskry, mimořádně invenční, poeticky pohodovou i energičtější, líbeznou a radostnou, důvěrně známou. Věta za větou přináší potěšení, jadrnost, lyriku i jiskrnost – a přiměřeně se nám toho dostalo. Byli jsme svědky inspirovaného a zřetelného souznění. Je pochopitelné, že David Mareček nevyčníval, neoslňoval, nestrhával na sebe pozornost. Hrál výborně, vyváženě, spolehlivě, stylově, opravdu ve službě skladbě, plně kompetentně, i když asi i trochu opatrněji než někteří jiní klavíristé – a tedy i po úhozové stránce ani ne nějak obzvláštně jedinečně.
Šlo o milý, ale také o závažný a symbolický večer, který byl součástí oslav 25. výročí obnovení diplomatických vztahů mezi Prahou a izraelským státem. Proslovy při následném společenském setkání pak právě sám Mareček odlehčil poděkováním všem svým spolupracovníkům ve správě filharmonie za to, že mu pomohli vykrýt tříměsíční období, v němž se po chvilkách vedle vlastní práce intenzivně věnoval opět po čase také nástroji a přípravě na vystoupení.
Jeruzalémské kvarteto, které bylo takto v českých zemích poprvé, je nesporně mezinárodně úspěšným souborem, který je ověnčen mediálními ohlasy hovořícími o dokonalosti projevu, o mimořádné energii, vášnivosti, vřelosti a přesnosti výrazu. Členy souboru jsou Alexander Pavlovsky, Sergei Bresler, Ori Kam a Kyril Zlotnikov. V této sezoně právě slaví dvacáté výročí. Přijeli ovšem s pověstí přece jen ještě o něco silnější, než jakou dokázali v Rudolfinu aktuálně obhájit. Beethovenův Kvartet c moll op. 18, č. 4, který večer otevřel, tak skvěle a jednoznačně rozhodně nezapůsobil. Nejde ani tak o pár intonačních nedokonalostí, jakkoli vlastně překvapivých, ale spíš o celkové nastavení a naladění: primáriovy housle nesvítily tak, jak by měly, a náboj hudby nebyl tak strhující a tak neopakovatelný, jak by se dalo čekat, na pódiu to jiskřilo méně, než by mohlo. Klasik zněl běžněji, než se čekalo, ne snad nevzrušivě, ale ani ne s takovou vřelostí, jaké by se i v rámci klasicistního stylu dalo dosáhnout; a občas zněl v nuancích i překvapivě jinak, než je obvyklé, aniž by to ovšem bylo jasně zdůvodněno. Vzpomínka na nejeden tuzemský soubor připomněla, že by určitě mohly mít a asi i mají přinejmenším stejné mezinárodní renomé, přičemž jsou zajímavější. Špičková česká smyčcová kvarteta současnosti k pověsti v tištěném profilu při koncertech přidávají ještě víc síly i chvějivosti, závažnosti i společného dýchání…, ještě víc důvodů k pocitu jedinečnosti okamžiku, než se v tomto případě podařilo z pódia předat. Beethoven vyzněl souboru Jerusalem Quartet na pražském koncertě tak, že samozřejmě zdaleka nešlo o zklamání, ale bohužel ani o nadšení. Když pak přišel na řadu Janáčkův Smyčcový kvartet Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty, ukázalo se, že ani v tomto případě nejde o převratné a strhující pojetí. Janáčkova samorostlá hudba potřebuje místy skutečnou vášeň, jindy zkratkovitou nervozitu… – potřebuje vyhrocenější kontrasty, než jakých se partituře v této interpretaci dostalo.
