čtvrtek, 1. červen 2017

Kvarteto Martinů: drama, poezie, noblesa

Napsal(a) 

Kvarteto Martinů, foto Ivan Malý Kvarteto Martinůfoto: Ivan Malý

Odpolední koncert Kvarteta Martinů (Lubomír Havlák, Libor Kaňka, Zbyněk Paďourek, Jitka Vlašánková), jenž zazněl v rámci Pražského jara v Anežském klášteře 28. května, byl v mnohém mimořádným zážitkem. Kvarteto Martinů od prvního do posledního taktu opět předvedlo, proč je dlouhodobou stálicí na nebi české komorní interpretace. Navíc ojedinělý prostor anežské gotiky umocňuje duši tónů i jejich účinek nejen svou akustikou, ale celým svým geniem loci.

Smyčcový kvartet č.1 (Presto con fuoco – Allegro con moto e con malincolia grotesca – Allegro goicoso ala slovaca – Andante molto sostenuto) Erwina Schulhoffa (1894 – 1942) z r. 1924 pokládám za jeden z vrcholů kvartetní tvorby 1. poloviny 20. století, originalitou, hudební invencí a účinností sdělení  rovnocenný s Janáčkovým či Martinů hudebním vyjadřováním.  Vraždou nejen tohoto výjimečného skladatele nacisti ochudili evropskou kulturu o významnou a nenahraditelnou dimenzi. Svým stupidním antisemitismem si sami Němci nadlouho zničili možná nejpřínosnější a nejmúzičtější prvek své vlastní kultury. Je skvělé, že mimořádné dílo Schulhoffovo zní v koncertních síních stále častěji.

Jistý druh kritiků pitvá živá stvoření krásných, a zdůrazňuji krásných hudebních výkonů jen jako důkaz své schopnosti slyšet a představit nepodstatné věci jako hrubě rušivé, dokazujíc, že vlastně moc neslyší. Mnohdy spíše jen přenáší vlastní frustrace do rány způsobené bezbrannému interpretovi. V různých médiích lze proto občas narazit na lecjaké sebevědomé nesmysly. Sám jsem také pobýval na pódiu, a tak se mi taková podoba kritiky jeví neprofesionální a komickou. Kritiku chápu spíše jako odbornou zprávu o hudební události a případně i jako kolegiální, nefackující pomocnou ruku ve hledání větší dokonalosti. Ta však nemá limity, takže absolutní představa dokonalosti nikdy nedojde naplnění, a dostatečně nafrněný kritik proto vždy něco najde... Teď se těším, že tímto nekorektním odstavečkem možná škrábnu nějakého pitvala podobně, jako činí on(a) jiným.

Kvarteto Martinů, foto Ivan Malý Kvarteto Martinůfoto: Ivan Malý

V duchu řečeného tedy jen konstatuji, že Kvarteto Martinů předneslo dílo v precizní podobě, kterou názvy jednotlivých vět předznamenávají. Myslím si, že nejen pro mne to byl i v kontextu dalšího programu vrchol  koncertu.

Jednovětý Smyčcový kvartet č. 8 c moll op. 66 Mieczyslawa Weinberga (1919-96) z r. 1959 se vyznačuje podobným hudebním cítěním, jaké bylo typické i pro jeho vzor a přítele Dmitrije Šostakoviče. „Je psán v jedné větě, rozlišit v něm lze tři kontrastní úseky: první má temnou, tklivou náladu, nad pizzicatem v hluboké poloze se vlní melismatická melodie, střední úsek v tanečním rytmu prozrazuje inspiraci hudbou klezmeru, v třetím se vrací výchozí atmosféra,“ píše Vlasta Reittererová v programu koncertu. Ač jeho hudba Šostakoviče značně připomíná, zachovává si určitou vlastní osobitost, avšak vitalita a síla výpovědi Šostakovičovy tvorby jí, alespoň v tomto opusu, výrazně chybí. Přes dokonalé provedení, dílo na mne příliš nezapůsobilo, daleko ranější předchozí Schulhoff byl jednoznačně působivější a originálnější. Asi bych dal při tvorbě programu přednost Šostakovičovi.

Smyčcový kvartet F dur op. 18 č. 1 Ludwiga van Beethovena (Allegro con brio – Adagio.Affetuoso ed appasionato – Scherzo.Allegro molto – Allegro) jsem podobně jako i kvartet Schulhoffův v podání Kvarteta Martinů již slyšel vícekrát. A rovnou dodávám, že v jejich provedení jej vždy slyším s velkým požitkem, hluboce jímavé Adagio je zvláště působivé. V jejich interpretaci jednotlivé věty zřetelně navazují a vytvářejí ucelený oblouk sdělení díla. Ve hře se vždy objevují nové krásné detaily a zajímavě nasvícené nuance – jejich způsob interpretace je stálý tvůrčí proces. Třešničkou na dortu pak byl přídavek Dvou kusů pro smyčcový kvartet Dmitrije Šostakoviče z r. 1931, kterým se umělci s nadšeným publikem rozloučili.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.