Radek Baborák byl zcela podle očekávání hvězdou zahajovacího koncertu cyklu Hudba Pražského hradu 9. 2. ve Španělském sále. Nebyl na to sám: v úvodní Händelově Vodní hudbě jsou sóla pro celou skupinu lesních rohů, která vynikla opravdu majestátně. Mozartův Koncert pro lesní roh č. 4 pak zahrál Baborák neuvěřitelně krásným a lehkým tónem. Kadenci provedl oproti zvyklostem svou vlastní – a s velkou barevnou škálou. Doprovázela Cappella Istropolitana a dirigent Kaspar Zehnder , který má pro klasicismus zvláštní cit. Noblesa a harmonie jeho osobnosti i potřebná kázeň a smysl pro finesy tu působily skvěle. Neznámou částí skladatelského odkazu Luigiho Cherubiniho jsou pro většinu posluchačů jeho sonáty pro lesní roh a smyčce – v podstatě malé koncerty, kde se už o slovo hlásí romantismus. A Baborák je hrál po pauze znovu tak, jak to umí jen on, tedy jakoby nic. Snad ještě s větší uvolněností a dynamickou paletou. Po skončení ještě přidal jednu z Brahmsových melodií, prakticky celou v nízké dynamice.
V závěrečné Haydnově Symfonii č. 73 D dur „La chasse“ byl Baborák už jen symbolickou posilou, aby lovecké fanfáry ve čtvrté větě zněly co nejhlasitěji. Je to celkově velmi vtipná symfonie, kde je lesní roh neustále přítomen v narážkách na loveckou hudbu. Celý koncert by se dal chápat jako hezké přivítání Radka Baboráka na domácí půdě poté, co odešel z postu sólohornisty Berlínské filharmonie, ale tak bych to rozhodně nevnímal. Žádná vlastenecká klišé, podstatné je, že prostě zůstává prvotřídním světovým hornistou. A co pro jeho uměleckou slávu teď bude schopna tato země doopravdy udělat, to je otázka, na kterou zatím nemám odpověď.
