Byla jsem na koncertu složeném z částí dvou Mozartových oper Tita a Dona Giovanniho, součásti to nového mozartovského festivalu Vladimíra Darjanina. Zpívali a hráli mladí pěvci a vybraní členové orchestru Národního divadla, dirigoval Zdeněk Klauda. Večer mě velmi potěšil svou mladistvou tvůrčí atmosférou, zjevným napojením všech účinkujících na sebe navzájem, dodržováním základních stylových zákonitostí při interpretaci Mozartovy hudby, okamžitým reagováním na dirigentova srozumitelná gesta. Orchestřiště bylo vytaženo vzhůru, aby byla akustická soudržnost orchestru a zpěváků co nejvíce posílena, jak ostatně bývalo za časů Mozartových zvykem. Orchestr i hlasy na přední části jeviště zněly měkce, bylo evidentní, že jsou tu doma. Při předehrách k Titovi a k Donu Giovannimu byla na zadní prospekt promítnuta večerní budova Stavovského divadla a později jeho hlediště, jindy citlivě střídány barvy i jejich kombinace.
Koncert zahájila předehra k opeře La clemenza di Tito ještě zpočátku poněkud rozpačitě, avšak orchestr se rychle přizpůsobil dirigentovu empatickému, stylovému přístupu k Mozartově hudbě a začal šlapat jako hodinky. Pro árie a výstupy měli pěvci před sebou pro jistotu noty, ale hned první duet Vitellie a Sesta z prvního jednání v podání Jany Šrejma Kačírkové a Michaely Kapustové obsahoval i náznaky vztahu mezi oběma postavami. Spolu s orchestrem začaly obě dámy pod Klaudovou taktovkou zdařile muzicírovat a tato tendence pokračovala a násobila se až do samotného závěru koncertu. Martin Šrejma zazpíval obtížnou árii Tita Se all´impero bez obtíží včetně koloratur, bylo ale zřejmé, že by mohla časem ještě uzrát. Známá Sestova árie Parto ma tu ben mio interpretovaná Michaelou Kapustovou ukázala, jak se její výkon postupem času zdokonaluje, jak se jí hladce propojují rejstříky, jak dovede jemně a měkce pracovat s dynamikou a s výrazem a jak z jejího hlasového projevu víc a víc mizí leskle plochá nezpracovaná místečka, která nepatří nikam. Árie Servilie zazněla Yukiko Šrejmové Kinjo spíše naznačeně a také s orchestrem se příliš nedoplňovali. Tercet Vitellie, Sesta a Publia (Roman Hoza) zazněl v sehrané souhře všech a dosavadním vrcholem propracované mozartovské struktury byla superobtížná árie Vitellie s vražednými intervalovými skoky. Duet zpěvního hlasu a klarinetového sóla je ukázkou Mozartovy geniální muzikantské invence a zněl obdivuhodně. Orchestr v této souhře nezůstal pozadu a hlasy nástrojů se dokonale proplétaly se sopránem paní Kačírkové. Hlubokou polohu svého hlasu příliš nepoužívá, tak zní zatím trošku suše, nicméně nebyla nucena přehodit rejstřík, hlas zůstal konzistentní. Bylo velmi zajímavé ji takto slyšet.
Druhá část koncertu patřila Donu Giovannimu, na jevišti přibyla židle a stolek z interiéru Stavovského divadla i nějaká ta rekvizita (šampaňské), notové pulty zmizely, přidaly se vztahy a náznakové situace mezi postavami. Zazněl duet Donny Anny a Dona Ottavia Ah, del padre in periglio… a hlasy Jany Kačírkové a Martina Šrejmy zněly suverénně a sezpívaně. Měla jsem možnost je oba slyšet a vidět o den dříve na premiéře Gounodova Romea a Julie a musím dodat, že oběma tyto mozartovské úkoly opravdu svědčily. Jana Šrejma Kačírková je v současnosti výborná Donna Anna – její hlas už je slyšitelně na cestě k větší dramatičnosti a zdá se, že lyričtější Julie už jí tolik nesedí, zatímco Martinu Šrejmovi zatím více svědčí role lyričtější a méně vypjaté než je Gounodův Romeo. Bravi.
Leporellovu rejstříkovou árii zazpíval a náznakově zahrál Roman Hoza a dodal jí dobrosrdečnost a lehkou komiku, až mi trochu připomněl dávného Leporella pana Karla Bermana. Hozova cesta však, myslím si, míří, alespoň zatím, spíše k barytonovým rolím, protože mu hloubky příliš nezněly (viz výjimečný Thomasův Hamlet v Ostravě). Dona Elvíra Michaely Kapustové Fermati scelarato… má zatím ve vyšší poloze právě onu lesklou plošnost, o které jsem se zmínila v textu o Sestovi, hlas se tu zužuje, ztrácí kulatost a barvu.
Giovanniho šampaňská árie vyšla panu Františku Zahradníčkovi dobře, byť měl chvíli co dělat, aby ji udýchal. Jeho Giovanni je však zajímavý už pro pěvcovu schopnost zmrtvět hlas až do ironického šklebu, což mu dovoluje interpretovat postavu jako zvrhlíka. Duet Masetta a Zerliny z 2. jednání představil bas Pavla Švingra, takže došlo k zajímavé kombinaci hlasově tmavšího Masetta než je Leporello. Ale jak známo, čert se v tom vyznej, kdo je tu bas (uveden Pavel Švingr, Roman Hoza a Pavel Vančura, který zazpíval Komtura ukázkově) a kdo basbaryton – uveden František Zahradníček. U těchto hlasů se role basové, basbarytonové i barytonové, jak známo, mnohdy střídají podle pěvcových individuálních možností. Vraťme se však k duetu Masetta a Zerliny, v němž a v následující árii zazněl hlas paní Šrejmové Kinjo volně, se svou charakteristickou světlou lyrickou barvou a s minimálním užíváním vibrata. Páně Švingrův hlas byl tmavý, barevný, basový.
Koncert ukončila závěrečná scéna z Dona Giovanniho, která titulní postavu představila jako cynika, jemuž nic není svaté. František Zahradníček chvíli zpíval po dirigentově gestu, ale pak již soustředěně pracoval jako všichni ostatní. Vtipný byl konec děkovačky – dívka předávající květiny se marně snažila dohonit dirigenta Klaudu, prchajícího do orchestřiště, aby navázal přídavek, jímž byl duet Zerliny a Giovanniho o podané ruce. Do něj se zapojily všechny tři zúčastněné dámy, které se vystřídaly i vezpívaly do téže role Zerliny za soupeření dvou Giovanniů – především pana Zahradníčka, ale také Romana Hozy. Při závěrečné děkovačce dívka dirigenta Zdeňka Klaudu konečně dostihla a podala mu kytici, on ji (tu kytici) obratem hodil velkým obloukem dámě do orchestřiště… Tak skončil jeden velmi příjemný Mozartův večer. WAM by byl spokojen a bavil by se. Zaujala mě velmi citlivá režie večera, jméno režiséra ve festivalovém programu nebylo neuvedeno – byl jím Beno Blachut.
