Komorní Čajkovskij a Brahms v Anežském klášteře

Letos je garantem kvality samostatného bloku komorní hudby uvnitř stále kvalitněji obsazeného festivalu Dvořákova Praha Daniel Hope, anglický houslista, známý svými popularizačními cykly a inspirátor mnoha úspěšných setkání významných instrumentalistů, přinášejících pravidelně pozoruhodné výkony na poli komorní hudby, ať už na festivalech evropských či severoamerických. Tento žák Yehudiho Menuhina a bývalý člen renomovaného Beaux Arts Tria se významným způsobem obtiskl i do dramaturgie letošního ročníku Dvořákovy Prahy, když se mu podařilo shromáždit vskutku impozantní soupisku jmen. Jako umělecký šéf souboru Zürcher Kammerorchester přijel do Prahy a otevřel letošní komorní cyklus právě s tímto renomovaným tělesem, když kromě obligátní Malé noční hudby přednesl spolu s Ivo Kahánkem i Dvojkoncert Erwina Schulhoffa.

Foto Petra Hajská

Druhý večer komorní řady festivalu Dvořákova Praha v Anežském klášteře přinesl inspirativní srovnání dvou stěžejních komorních děl Johannesa Brahmse a Petra Iljiče Čajkovského. Daniel Hope k provedení Brahmsova Smyčcového kvintetu č. 2 G dur op. 111 a Čajkovského Smyčcového sextetu d moll op. 70 přizval violisty Paula Neubauera, Američana s českými předky, a mladého českého houslistu Jakuba Fišera, zde ovšem hrajícího na violu, dále anglickou mezinárodně ceněnou violoncellistku Josephine Knight, k níž se v Čajkovského sextetu připojil i český violoncellista Ivan Vokáč. A konečně o oba houslové party se Daniel Hope podělil na střídačku s Janem Mráčkem, čelným představitelem mladé generace českých houslistů, a to tak, že podle dnes stále rozšířenějšího zvyku v Brahmsovi usedl k partu sekundů a v Čajkovském si zahrál part primária. Zmiňuji jednotlivé instrumentalisty takto podrobně, jelikož jeden každý představuje již významnou osobnost s vlastní úspěšnou sólistickou drahou. Přesto, provedení, nesporně živé a sympaticky muzikantsky zaujaté, neslo rysy spíše zběžného přehrání, provedeného s velkým nadhledem – než perfektního, do detailu provedeného nastudování. To více vadilo v Kvintetu, mistrovském díle z roku 1890, jímž se Brahms chtěl rozloučit s kariérou skladatele (od čehož nakonec upustil), než v Čajkovského Sextetu, jejž nakladatel vybavil atraktivním epitetem „Souvenir de Florence“. Oba komorní opusy, nepochybně prestižní díla svých zralých tvůrců, nesou rysy umné imitační práce a prozrazují snahu o dokonalou vyváženost všech komorních hlasů – realizovanou však Brahmsem přece jen o poznání úspěšněji než u Čajkovského. Ad hoc sestavený soubor se po přestávce rozehrál k plnému, soustředěnému výkonu, takže druhá polovina pro mne vyzněla přesvědčivěji, pokud jde o úroveň provedení, zatímco v Brahmsovi se zdálo, že se interpreti teprve hledají – což v díle nesmírně sevřené strukturální intenzity vyznělo jako lehké podcenění. V každém případě to však byl podnětný večer komorního muzicírování, umocněný i prostředím sálu, s jeho citlivě ztlumenými světly – což lze jen uvítat jako podstatný příspěvek k lepší koncentraci publika (krutě střízlivé pracovní osvětlení z předchozích let bylo hudbě přímo nepřátelské). Vadou na kráse tedy byl jen nepříjemně hlasitý brum zasahující rušivě do každé tišší pasáže, způsobeným patrně napájecím parkem pro reflektory.

Daniel Hope a Jan Mráček, foto Petra Hajská

Závěrečný koncert komorní řady se přestěhuje z Anežského kláštera (kde se mezitím odehrály ještě další dva komorní koncerty, na nichž zazněl Dvořákův Klavírní kvintet a kvartet, a písňový recitál Pavla Černocha a Ivo Kahánka) do Rudolfina a přinese vzácnou možnost vyslechnout fragment mladistvého Mahlerova Klavírního kvartetu a moll, komponovaného v šestnácti letech, v konfrontaci se stěžejními díly Roberta Schumanna a Johannesa Brahmse, Klavírními kvartety Es dur op. 47, resp. g moll op. 25.

Sdílet článek: