Zelenka festival Praha – Drážďany pořádá už pátým rokem Ensemble Inégal v čele s dirigentem Adamem Viktorou. Letos zahájil tyto malé zelenkovské „orgie“ soubor Musica Florea 16. října za přítomnosti českých i zahraničních badatelů včetně hlavního hosta páteční vědecké konference Janice Stockigt slavnými instrumentálními skladbami, jež napsal Jan Dismas Zelenka (1679-1745) v roce 1723 v Praze a jejichž určení nám doposud zůstává skryto. Jisté je, že partitury byly vypracovány dle autorova přípisu ve shonu během příprav na uvedení jeho melodramu Sub olea pacis et palma virtutis, uvedeného u příležitosti korunovace císaře Karla VI. na českého krále. Věřme, že jedním ze snů hudebních historiků je den, kdy nám byť jen nepatrná zmínka naznačí, pro koho své komplikované pražské opusy Zelenka komponoval, aby se vějíř souvislostí pootevřel o něco víc.
Musica Florea uvedla koncert v inspirativním prostředí barokního Rytířského sálu Velkopřevorského paláce (s neplánovanou introdukcí v podobě rachotu popelářského vozu) Sinfonií a moll ZWV 189 – dílem, jež je natolik hráčsky náročné, až si posluchač klade otázku, proč nebyl autor k instrumentalistům vstřícnější, a kam svými originálními tvůrčími vizemi mířil. Snad i to způsobilo, že jsem se v první polovině této skladby nemohla zbavit dojmu, že jí chybí to správné jiskřivé napětí. To pro mě přišlo v Arii da Capriccio, v níž vedoucí souboru Marek Štryncl rozezpíval své violoncello do maximální šířky a hloubky ve dvojhlasu s fagotistou Kryštofem Ladou. Teprve následující Hipocondria ZWV 187 vytryskla z hudebních nástrojů s patřičně výbušnou energií, jež nepolevila ani ve Suitě F dur ZWV 188 (probíhal při tom drncavý návrat popelnic téměř do rytmu fugového Allegra). Zde mě také svou hrou přesvědčila hobojistka Inge Marg. Slyšeli jsme to pravé barokní hřmění, sladkost, rozjímavé zklidnění v Sicilianě a v závěru skvěle pulzující Folii.
Hlavní osou byli pro mě toho večera velmi soustředěné a do sebe vnořené interpretky houslistka Elen Machová a cembalistka Iva Štrynclová, hudbě oddaný a v projevu vřelý „papá“ ansámblu violoncellista Marek Štryncl a vždy stoicky klidný kontrabasista Ondřej Štajnochr. Pakliže měli někteří posluchači dojem, že nástrojům sem tam „ulétl“ nepravý tón nebo se ozval prazvláštní souzvuk, může za to sám Jan Dismas Zelenka, který do partitury podobné nezvyklosti skutečně napsal a byly jeho zcela originálním záměrem.
Na závěr jen vyslovím lítost nad tím, že v každoroční poctě tak velkému skladateli není zřejmě finanční dotace dostatečně velká na to, aby se program koncertu mohl když ne graficky vylepšit, vytisknout alespoň na silnějším papíru, a aby tak renomovaný soubor, jakým je bezesporu Musica Florea, dostal kromě krabičky s vínem ještě třeba drobnou květinu pro první houslistku.
