Juan Diego Flórez, tenorista na hranici oborů

„Mým problémem je, že neumím zpívat nic snadného,“ prohlásil Juan Diego Flórez z pódia Dvořákovy síně, když se chystal k prvnímu přídavku; usmál se svému vtipu… – a pak v árii z Donizettiho Dcery pluku bez námahy postupně vypálil i oněch proslulých devět vysokých „c“.

Jeho pražský recitál přitom začal přiznáním a omluvou, že se necítí úplně dobře. Připomněl to ještě několikrát, když mezi čísly pil nebo si stříkal do krku medikament. Ale program odzpíval celý a dobře – a k němu ještě pět nebo šest přídavků. Kromě velké hlavní přestávky bez oddechu. Byl totiž doprovázen jen klavírem – hrál Vincenzo Scalera – takže odpadla možnost zařazení různých odpočinkových orchestrálních čísel, která mezi áriemi občas znějí, pokud je doprovod pěveckého recitálu symfonický.

 , foto Petr Dyrc

Flórez vystupuje na světových pódiích dvě desetiletí a za tu dobu je patrný vývoj jeho hlasu. Zdaleka už nezpívá jen rossiniovské belcanto a koloratury, i když i takový zpěv jsme slyšeli: jednak v případě Rossiniho operně vyklenuté Addio, ai Viennesi a dalších dvou písní, jednak – a tam zejména – ve velké, mnohotvárné a skvěle vystavěné árii Rodriga z Rossiniho opery Otello. Slyšeli jsme totiž také, s jakým nutkáním se světoznámý tenorista vedle toho pouští do  autorů „normálního“ lyrického oboru – Verdiho, Pucciniho, Masseneta… Nejméně zajímavě v tomto celém kontextu vyzněl Mozart. Flórez zařadil árii Belmonta z Únosu ze serailu a pak ještě árii hlavní postavy – Alexandra, krále makedonského – z opery Král pastýřem. To není hudba, které by mohl jeho typ hlasu dát něco mimořádného. Flórez má hlas menší, vysoko posazený, který je nejkrásnější, když je plně napjatý. Tak ho také nejčastěji používá, ať už pevně a rovně, nebo v lehce ovládaných ozdobách. Mozart potřebuje víc nuancí.

 , foto Petr Dyrc

Postupné zvětšování a zrání hlasu dovoluje už čtyřicátníkovi Flórezovi přístup k rolím, jako je Rudolf v Pucciniho Bohémě nebo Alfred ve Verdiho Traviatě. Nejznámější árie z obou oper zazpíval skvěle, procítěně, a i když v dynamice naplno, tak nadále opravdu lyricky. Že by je zatěžkal směřováním k hrdinnému oboru, nehrozí. Ostatně téměř totéž platí o Massenetově Wertherovi a o Mattinatě a dalších dvou písních Ruggera Leoncavalla – byly dostatečně nosné, pěkné, efektní. Árie Rinuccia z Pucciniho opery Gianni  Schicchi by byla v tomto podání, s tímto typem hlasu, dokonce ideální, ale přece jen jí něco na koncertě chybělo – jakoby pěvec pozapomněl, že jde o komickou operu. V interpretaci bylo příliš vážnosti a málo nadhledu a nadsázky, které se tam musejí vzhledem ke kontextu celé opery přinejmenším podprahově ozývat.

Sólista přitom jinak projevil dostatek smyslu pro humor. Zejména když postupně po skončení ohlášeného programu přidával další a další čísla. Po Donizettim to byly písně s kytarou, kdy se sám doprovázel, pak už zase s klavírem slavná Granada a ještě La donna é mobile z Verdiho Rigoletta. Plný sál se opakovaně zvedla ze sedadel – publiku se dostalo víc než dost pěvecké jistoty a krásy. Že Juan Diego Flórez, mistr ozdob a belcanta, nikdy nebude mít v závažnější operní hudbě tak plný a obsažný hlas jako ti tenoristé, jimž byl naopak uzavřen jeho obor, v takové chvíli nevadí. A v jeho případě nevadí ani to, že měl jen klavírní doprovod.

Sdílet článek: