Garrick Ohlsson v Praze konečně ukázal své kvality komorního hráče. Za spoluhráče zvolil ty nejlepší z Bostonského symfonického orchestru

První z koncertů komorní řady Pražského jara představil českému publiku známého a oblíbeného amerického klavíristu Garricka Ohlssona v novém světle. V roli komorního hráče. Ve Dvořákově síni pražského Rudolfina 16. 5. společně s předními členy Bostonského symfonického orchestru provedl Klavírní trio č. 1 C dur op. 86 J. Haydna a Klavírní kvintet f moll op. 34 J. Brahmse. Program dramaturgicky skvěle doplnil Dixtuor pro dechové kvinteto a smyčcové kvinteto J. Françaixe, ve kterém Boston Symphony Chamber Players vedle skvělých smyčců předvedli rovněž vysokou úroveň dechové sekce.

Americký klavírista Garrick Ohlsson debutoval na Pražském jaru už v roce 1973 a od té doby je v Praze častým hostem. Dosud ale vždy vystupoval jako sólista. Fanoušci tohoto amerického klavíristy proto s napětím očekávali jeho druhý debut – v roli komorního hráče. Nebývá totiž pravidlem, že úspěšný klavírní sólista je zároveň výborným komorním hráčem, a naopak. Ve své podstatě se jedná o dvě zcela rozdílné disciplíny. Ohlsson se přitom komorní hudbě věnuje celoživotně. Dokonce založil své vlastní FOG Trio a úzce spolupracuje především s předními smyčcovými kvartety (Cleveland Quartet, Emerson String Quartet, Tokyo String Quartet, aj). Posluchači ale měli možná ve čtvrtek večer pocit, že na pódiu sedí zcela jiný klavírista, než ten, kterého znají. Bylo až neuvěřitelné, jak dalece se Ohlsson v roli komorního hráče změnil. Jeho hra byla maximálně ukázněná a nástroj měl zvukově dokonale pod kontrolou. V průběhu večera se ani na sekundu zvukově nedostal nad přiměřenou zvukovou hladinu. Částečně ale zvuku klavíru ubralo i pro Dvořákovou síň nepříliš šťastné rozmístění nástrojů, kdy klavír byl z pohledu posluchače umístěn za čtveřicí smyčcových nástrojů a tím přirozeně zvukově poněkud potlačen. V každém případě Garrick Ohlsson českému publiku konečně ukázal, že se jeho klavírní umění rozpíná nejen napříč celou škálou sólové klavírní literatury, ale také komorní hudby. Je to hráč, který umí naslouchat svým spoluhráčům a zcela upozadit své ego. Kéž by podobných jinak „výhradně“ komorních hráčů bylo po světě více.

 , foto Zdeněk Chrapek

Jedním ze souborů, se kterými Garrick Ohlsson pravidelně spolupracuje, je i komorní soubor tvořený z nejlepších hráčů Bostonského symfonického orchestru, Boston Symphony Chamber Players. Na Pražské jaro se tento přední americký ansámbl komorní hudby letos vrátil po téměř čtyřiceti letech. Obsazení se podle zvoleného repertoáru rozšiřuje o další členy orchestru nebo přizvané hosty. Ostatně právě z hlediska obsazení soubor předvedl značně variabilní dramaturgii i v Praze. Právě schopnost zvukové variability i přizpůsobení hry dané komorní skladbě bylo tím hlavním prubířským kamenem hráčského umění členů souboru.

 , foto Zdeněk Chrapek

Asi největší požadavky v tomto ohledu byly na prvního houslistu souboru, Haldana Martinsona, vedoucího skupiny druhých houslí BSO. Bohužel, ze hry bylo až příliš cítit, že jeho praxe je především v oblasti lídra skupiny velkého orchestru. Jeho hru jsme mohli ocenit především v Brahmsově klavírním kvintetu, případně v místech, kdy mohl uplatnit sytý zvuk a široké romantické fráze. Méně úspěšně v jeho podání vyznělo Klavírní trio č. 1 C dur Josepha Haydna. Skladatel dílo psal pro výtečnou pianistku a žačku Muzia Clementiho, Theresu Bartolozzi. Klavírní part je sice plný hráčských experimentů, nicméně tria jsou pojímána spíše jako smyčci doprovázené klavírní sonáty. Bohužel v „doprovodné roli“ byl mnohem citlivější a zvukově čistší vynikající violoncellista a koncertní mistr skupiny violoncell v BSO, Blaise Déjardin. Housle zněly v jemné dynamice místy až školácky a občas i intonačně nečistě. A bohužel i přes Martinsonovu snahu často i silněji než by bylo na místě. Naopak ve druhé větě, kdy přebíral sólové melodie v rozhovoru s klavírem, zůstával zvukově spíše upozaděný a možnost více rozezvučit nástroj nevyužil. Na druhou stranu z hlediska své náročnosti na souhru bylo dílo provedeno skutečně velkolepě a trio vyznělo čistě stylově především díky neuvěřitelně ukázněné hře Garricka Ohlssona. Až příliš „přísně“ ale vyzněla první věta, kdy rozvernost i samotná tónina C dur spíše vyžadovala odlehčenější a možná i radostnější charakter. O to více vyzněla žertovná nálada ve finálním Prestu, kdy ale houslista bohužel opět nedokázal na klavír dostatečně reagovat a snahy Ohlssona o lehkost a rozvernost tak v zrcadlení zvuku houslí zůstávaly nevyslyšeny.

 , foto Zdeněk Chrapek

Velmi zajímavý centrální hudební blok večera pak představoval Dixtuor pro dechové kvinteto a smyčcové kvinteto Jeana Françaixe. Ačkoliv autor dílo zkomponoval v roce 1987, dýchá na nás půvabná hudba neoklasicistního charakteru s francouzským šarmem. Především ale dílo, které ve své zvukové celistvosti dává zároveň jedinečné příležitosti jednotlivým, především dechovým nástrojům. Po velmi zvukově úsporném klavírním triu se tak posluchačům otevřely doslova nové obzory v podobě brilantních dechových hráčů. A bylo tu ještě jedno milé překvapení. Poprvé měl na pódiu prostor také violista a vedoucí violové sekce, Steven Ansell. Hráč, kterého může „bostonským“ závidět snad každý orchestr a troufám si říci i světově proslulé kvarteto. Hned v první větě se po krátkém vstupním úvodu houslí rozezněla přehlídka dechových nástrojů, které si různě předávaly na sebe navazující melodie. Byl to lahodný poslech, nejen díky kvalitám hráčů, ale upřímně i díky zjevně velmi kvalitním nástrojům, které v rukách mistrů této úrovně doslova vyprávěly. Nádherný rozhovor mezi hobojem a klarinetem nastal ve druhé větě, kdy celá dechová složka v dlouhých melodiích zvukově vlála nad zkázněnými smyčci. Třetí větě pak ve valčíkovém rytmu nechyběla francouzská lehkost a rafinovanost. První polovina posluchače zvukově neunavila, spíše naopak naladila a natěšila na samotný vrchol večera, Brahmsův Klavírní kvintet f moll op. 34.

 , foto Zdeněk Chrapek

Právě Brahms potvrdil Ohlssonovy kvality coby mistrovského komorního hráče. Ačkoliv Brahmsův klavírní part z hlediska zvukové monumentality spíše připomíná klavírní koncert a klavíristé se virtuozitou bohužel často nechají strhnout, Ohlssonův klavír zněl vždy v dokonalé zvukové harmonii s ostatními hráči, až bychom si ho někdy přáli slyšet i více. Legato klavíru znělo téměř identicky jako legato smyčců a stejně tak i frázování. Vedle klavíru byl největším potěšením již zmiňovaný violista Steven Ansell, který se při hře téměř nehnul, zato jeho sluch pochytil veškeré nuance hry okolních hráčů a dokázal na ně reagovat. Čtyřhlas smyčců vyzníval především ve druhé větě, kdy klavír skvěle vystihl roli pouhého doprovodného nástroje se zaměřením na harmonickou linku. Takto jsme Ohlssona na českém pódiu skutečně ještě neslyšeli. První a druhé housle zněly v tázavých intervalech jako jeden nástroj a nádherná byla i souhra mezi proti sobě sedícími prvními houslemi a violou. Choulostivé tečkované rytmy vyzněly v souhře dokonale. Ve znamení klavíru coby dirigenta pak byla i otázka tempa a celkového tahu, který umocnily časté synkopické rytmy. Vrcholem třetí věty byla skvěle propracovaná fuga, ovšem akustice Dvořákovy síně by spíše vyhovovaly ještě zvukově průraznější nástupy jednotlivých nástrojů. V závěrečné čtvrté větě jsme mohli na závěr v plné kráse docenit mistrovství violoncellisty Blaise Déjardina. Virtuózní závěr v inspiraci maďarskou hudbou vyzněl velmi lehce a klavír ani v samotném závěru nepřekročil stín dokonalého komorního nástroje. Publikum si vyžádalo reprízu třetí věty, která v opakování zněla ještě lehčeji a vtipněji, než v průběhu samotného koncertu.

Sdílet článek: