Česká filharmonie je prvotřídní značkou. Zahájení její 120. sezony, jejímž centrem bude výroční koncert 4. ledna 2016, se v Rudolfinu první říjnový večer neslo v duchu umělecké i společenské exkluzivity, a to plným právem. Orchestr – který za svého „zakladatele“ (přesnější by ovšem bylo říkat toho, kdo řídil první koncert, tedy spíše „patrona“) označuje Antonína Dvořáka – požívá vážnosti a úcty, má vynikajícího šéfdirigenta a stejně výborně hraje… A má ředitele, který instituci nejenže dobře směřuje a vede, ale mimo jiné také smysluplně a kultivovaně hovoří. Úvodní proslov Davida Marečka, jakkoli obvyklý rámec obvyklého abonentního programu narušující, byl věcný a vkusný. Filharmonie měla tento večer u prvního pultu Jiřího Vodičku jako nového koncertního mistra, doplňujícího Josefa Špačka na záměrně mladý tandem. A s šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem v čele zahájil orchestr jubilejní sezonu legitimním způsobem: českou hudbou. Je to repertoárová oblast, která k tělesu patří jak v domácím kontextu, tak ještě víc v kontextu zahraničním – vývozní artikl, s nímž po zřejmém úspěchu natočeného dvořákovského symfonického kompletu mohou filharmonici jako s aktuální platnou vstupenkou na mezinárodní kolbiště nadále počítat. Informace o tom, že o nové nahrávky české hudby v podání České filharmonie a jejího šéfa je ve výhledu několika let v plánech světového labelu výrazně pamatováno, jsou potěšující z hlediska naší kultury i z hlediska prestiže orchestru.
I zahajovací koncert sezony potvrdil, že jde o doménu, ve které se filharmonie nemusí bát konkurence. Dramaturgie nalezla rovnováhu mezi tím hodně a tím málo známým a interpretace naprosto přirozeně vystihla emocionální naladění tvorby našich klasiků. Od Leoše Janáčka zazněla v úvodu večera kompozice překvapivě málo hraná. Žádné fanfáry, ale balada Šumařovo dítě. V Praze v podstatě objev. Spíše lyrická až melodramatická hudba, symfonicky plná, s osobitou atmosférou, s námětem Svatopluka Čecha umožňujícím autorovi jeho typickou oscilaci mezi romantickými, impresionistickými a expresionistickými dobovými póly, okořeněnou jeho nenapodobitelnou invencí. Výrazná houslová sóla spojují tuto partituru se Sukovou Pohádkou, tedy suitou z hudby k Zeyerovu Radúzovi a Mahuleně. Vyzněla tento večer jako druhé číslo ve Dvořákově síni hymnicky, spíše než jen líbezně a vroucně, v symfonismu až straussovského zabarvení. Dokonce i tahle partitura, která se Sukovi skutečně vydařila, je na pódiu méně často, než by mohla… A ve zvýraznění dobových souvislostí s hudbou mezinárodně víc uváděných evropských tvůrců by mohla i v zahraničí bodovat častěji. Ani Slovanské tance – jejich druhou řadu – pak po přestávce Jiří Bělohlávek nepodal s přeháněným koloritem dvořákovské „české“ invence, ale mnohem víc jako velkolepou univerzálně platnou symfonickou hudbu, uvolněně plynoucí, virtuózní, v tutti až břesknou. Ovšem přesně ve svém dirigentském stylu – bez snadné nabízející se velkorysé rutiny, zato s řadou drobných nuancí, se zřetelnou pozorností k detailům a k epizodám sólových nástrojů, u kterých nicméně neulpívá, ale pečlivě jimi vyvažuje celkové obrysy skladby. První večer sezony ukázal, že se teď první orchestr v zemi nachází v dobré konstelaci.
