čtvrtek, 13. duben 2017

Dagmar Pecková a její svět Kurta Weilla

Napsal(a) 

 , foto Ságl Production foto: Ságl Production

Před dvaceti pěti lety se Dagmar Pecková zhostila sopránové role prostitutky Jenny v opeře Vzestup a pád města Mahagonny, zkomponované německým skladatelem Kurtem Weillem. Stalo se tak ve Státní opeře Stuttgart a bez nadsázky šlo o první krůček k realizaci jejího současného projektu. Tím je maraton celkem sedmnácti představení (ve formě kabaretní revue) zvaný Wanted Dagmar Pecková alias Mackie Messer, v němž je vše zasvěceno hudbě a osobnosti Kurta Weilla. Všechna představení se odehrají ve velkém sále pražské Lucerny (12. – 30. dubna), někdy dokonce i dvakrát za den. Pro tento ambiciózní projekt si k sobě Pecková přizvala skupinu umělců, kteří u nás patří k elitě svých oborů. Posluchači uslyší dirigentské, aranžérské, pianistické, ale i pěvecké dovednosti Jana Kučery, skvělý hlas sólisty Národního divadla Jiřího Hájka, dále Epoque Quartet & Orchestr ve spojení s Jazz Bandem Miroslava Hloucala. Orchestrálních úprav Weillových písní se ujali Jan Kučera, Lukáš Sommer a Miroslav Hloucal. Vše probíhá pod režijním vedením bratří Cabanů a produkcí Tomáše Ságla. Pořad je koncipován jako mozaika tvořená Weillovými písněmi, jež autor komponoval téměř po celou dobu svého tvůrčího života. Dagmar Pecková se posluchačům představuje prostřednictvím písní z Weillovy Třígrošové opery (Die Dreigroschenoper), která znamenala začátek skladatelovy úspěšné, i když pouze dva roky trvající umělecké spolupráce s německým dramatikem Bertoltem Brechtem, a také z jejich dalšího společného díla Vzestup a pád města Mahagonny. Tyto opery obsahují dnes již velmi populární melodie, které byly v průběhu dvacátého, ale také jednadvacátého století nazpívány mnoha významnými osobnostmi jazzové, ale i popové a rockové scény. Kupříkladu píseň londýnského krále podsvětí Mackieho Messera  - Die Moritat von Mackie Messer (spíše známá v anglickém názvu Mack the Knife) z Třígrošové opery  - se proslavila také díky interpretaci Louise Armstronga, Franka Sinatry, Elly Fitzgerald, Tonyho Bennetta, ale také třeba kapely The Doors, Stinga či Robbieho Williamse (u nás to byl Miloš Kopecký).

 , foto Ságl Production foto: Ságl Production

Weill se rozhodl (z důvodu nastupujícího nacismu) v roce 1935 emigrovat a zbytek svého života strávil nejprve v Paříži a poté v Americe. Francouzské období je Peckovou reprezentováno tklivými šansony Youkali či Je ne t’aime pas, Weillova tvorba z období v Americe je zastoupena písněmi Buddy on The Nightschift nebo I‘ m a Stranger Here Myself. Na pódiu se Pecková v několika písních vystřídá s již zmiňovaným Jiřím Hájkem, k němuž se v písni Kanonensong přidá i dirigent Jan Kučera. Pecková i Hájek pak přibližují osobnost a základní životní momenty samotného Kurta Weilla také svými monology mezi jednotlivými písněmi. Posluchači je tak blíže představena atmosféra a okolnosti, za kterých jeho hudba vznikala. Michal a Šimon Cabani vytvořili velmi citlivou a vkusnou projekci v prostoru za jevištěm a v prostorech jednotlivých balkónů Lucerny (taktéž za jevištěm). Pro kompletní zážitek z představení umístili autoři jednu plochu s projekcí také na pódium. Při zpěvu se zde zobrazuje český překlad všech textů (písně jsou vždy v originálním jazyce, během večera tak zněla němčina, angličtina a francouzština). Celá scéna je vsazena do prostředí berlínského kabaretu dvacátých let minulého století a tento obraz dotváří také taneční a scénická performance souboru Jednotka rychlého nasazení.

 , foto Ságl Production foto: Ságl Production

Přiznám se, že mně by k blaženému pocitu stačilo klidně i jen obyčejné koncertní provedení Weillových písní. Konkrétně aranže vzniklé pro tento projekt jsou fantastické a před autory upřímně smekám. Hráči obou hudebních těles si v interpretaci Weillovy hudby rozumí, jako by to hráli odjakživa, což je zajisté podpořeno i tím, že torzo projektu bylo představeno již na loňském ročníku Smetanovy Litomyšle a většina písní projektu je v této hráčské sestavě již nahrána na CD Wanted (vychází v tomto měsíci). Ačkoliv jsou muzikanti při představení rozprostřeni na poměrně velkém prostoru a mají tedy poněkud ztížený vizuální kontakt, všichni působí jako jeden - velmi energický a suverénní – organismus. Lví podíl na tom má bezesporu dirigent Jan Kučera, který ze svého stanoviště u klavíru vše koriguje. Stěžejní význam jeho role v udržování hladkého průběhu celého představení je nepochybný, stejně jako fakt, že tuto svou roli zvládnul excelentně. Dagmar Pecková měla při výběru svých kolegů neobyčejně šťastnou ruku. Je to samozřejmě právě ona, na kom leží největší míra zodpovědnosti a pozornosti publika. Do všech písní se vžívá s emocionálním maximem a především u francouzských šansonů bylo vidět, že se ve Weillově hudbě cítí jako doma (jen škoda, že chvílemi byl její zpěv málo slyšet). V neposlední řadě je nutno zmínit skvělé pěvecké výkony Jiřího Hájka, který člověka učaruje nejen sametovou barvou svého hlasu, ale hlavně lehkostí, se kterou ho používá. Režisérům bych pak dala vyznamenání za překrásný jevištní výjev při instrumentální verzi písně Youkali – tango, při němž si uprostřed pódia vychutnával violloncelové sólo Vít Petrášek a kolem něj (a nad ním!) se proháněli „cirkusoví umělci“, nevyjímaje muže s ohněm, muže na jednokolce nebo dámu vznášející se na akrobatické šále.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.