Česká filharmonie provedla Turangalîlu

Ve třech prosincových večerech (7. – 9. 12.) si mohou posluchači v pražském Rudolfinu vychutnat stále ještě nepříliš často prováděnou hudbu francouzského skladatele Oliviera Messiaena. Česká filharmonie v těchto dnech představuje jeho vrcholné symfonické dílo Turangalîla. K realizaci byli přizváni umělci, kteří zajistili téměř nejlepší možné předpoklady pro provedení odpovídající těm nejvyšším parametrům. Dirigentské taktovky se chopil David Robertson, jehož umělecké kvality jsou v souvislosti s tímto dílem dány jednak jeho celoživotním studiem Messiaenovy tvorby, ale také deset let trvajícím osobním přátelstvím se samotným skladatelem. Dalším ukazatelem napovídajícím výjimečnost této hudební události je přítomnost Pierre-Laurent Aimarda. Tento špičkový francouzský pianista byl ve svých letech studií žákem Yvonne Loriod, pianistky, která usedla za klavír při samotné premiéře Turangalîly v roce 1949 (uskutečněné v Bostonu pod vedením Leonarda Bernsteina) a později se stala Messiaenovou druhou manželkou.

Nutno podotknout, že klavír má v této skladbě roli sólového nástroje, a ujme-li se tohoto partu vrcholový pianista s tak úzkými vazbami na Messiaena a jeho blízké, o nejvyšší povolanosti takového hráče nemůže být nejmenších pochyb. Byla to navíc právě Turangalîla, v níž tehdy dvacetiletý Aimard debutoval s Chicago Symphony Orchestra, a zřejmě i z toho důvodu již pro něj není problém hrát téměř celý večer zpaměti (noty si na klavír přiložil jen v jedné z deseti částí). Jedná se tedy o skladbu, která patří dlouhodobě do repertoáru, ale také celoživotního zájmu jak dirigenta, tak sólisty. Velké pozornosti posluchačů se v tomto případě dostává také Valérie Hartmann-Claverie, která patří mezi světovou elitu ve hře na Martenotovy vlny – nástroj, jehož tónovým zdrojem jsou dva vysokofrekvenční generátory – a byla mimo jiné součástí orchestru při premiéře Messiaenovy opery Svatý František z Assisi.

Valérie Hartmann-Claverie a David Robertson, foto Petr Kadlec

Turangalîla (skladatelem nazývána jako „píseň lásky“) v sobě absorbuje symboliku několika základních okamžiků či jevů lidského života – času, pohybu, radosti, života a smrti. Messiaenovi se podařilo jeho zcela specifickým kompozičním jazykem toto všechno zakódovat do díla natolik geniálně, že ač vkládá do své hudby vlastní originální hudebně-programní prostředky, symbolika jednotlivých výše zmíněných pojmů je pro interprety i posluchače krásně rozluštitelná. Tak na mne alespoň působilo provedení České filharmonie, při němž jsem měla pocit, že orchestr zná skladbu „sto let“ a je pevnou součástí jeho repertoáru. David Robertson je nepochybně dirigent, který umí hráčům na zkoušce předat své myšlenky a záměry natolik konstruktivně a zároveň motivačně, že při samotném koncertním provedení nebyl znát ze strany orchestru ani ten nejmenší náznak nejistoty, nesouladu či jakéhokoliv výrazového „tápání“. Naopak. Takové „nasazení“ a technickou preciznost orchestru chci slyšet již vždy. Hlubokým žesťům a klarinetovému sólu pak tleskám obzvláště. Pro mne to byl jeden z nejpůsobivějších výkonů České filharmonie.

Sdílet článek: