úterý, 25. červenec 2017

Cembalový vodopád Jeana Rondeaua

Napsal(a) 

Jean Rondeau , foto LSSH Jean Rondeau foto: LSSH

Třetí festivalový večer Letních slavností staré hudby představil posluchačům ve smělé a zároveň rafinované dramaturgii další významnou oblast hudebního provozu královského dvora ve Versailles – skladby pro sólové cembalo. V Tereziánském sále Břevnovského kláštera usedl k tomuto nástroji interpret s příznačným jménem Jean Rondeau (20. 7.).

Šestadvacetiletý cembalista navštívil Prahu již před pěti lety jako účastník Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, z níž si odvezl 2. cenu, v témže roce zvítězil v ostře sledované Mezinárodní soutěži Musica Antiqua v Bruggách. Od té doby provázejí jeho kariéru z mnoha stran jen superlativy, zmiňuje se jeho neotřelá hra a nevšední účes, jež by snad měly v této kombinaci přilákat na koncerty větší počet mladších posluchačů. (Na pražském koncertě jich sice tolik nebylo, považuji ale za úspěch, že se díky kvalitní propagaci sál zcela zaplnil. I v současnosti, dlouho po renesanci cembalové hry, to není podle mého názoru lehký úkol.)

Namísto očekávaného suveréna vstoupil na pódium mladík, který jako by se ztratil v čase a prostoru. Publiku pár vteřin trvalo, než pochopilo, že před ním v nekoncertně civilním oblečení nestojí zmatený osvětlovač s „rozcuchem“ na hlavě, nýbrž avizovaný sólista. Ten se však po prvních tónech proměnil v hluboce koncentrovaného umělce, který nás s jistotou provedl pestrým a mnohdy komplikovaným světem francouzské cembalové literatury. Skladby vplývaly jedna do druhé pouze s krátkými oddechy jako věty obří barokní suity, jako kapitoly květnatého románu s mnoha odbočkami.

Jean Rondeau , foto LSSH Jean Rondeau foto: LSSH

Dvoumanuálová kopie franko-vlámského nástroje z dílny Františka Vyhnálka rozvinula své úchvatné spodní polohy pod Rondeauovým vedením zejména v první polovině večera. Energická Pavana g moll zakladatele francouzské cembalové školy Jacquese Championa de Chambonnières (1601/2—1672), jenž byl ve své době považován za nepřekonatelného cembalového mistra, plynule přešla do výrazně stylizovaných tanců Suity d moll Chambonnièrova žáka Jeana-Henryho d’Angleberta (1629-1691). K tomuto gejzíru myšlenek a ozdob připojil sólista úpravy gambových skladeb Antoina Forqueraye (1672—1745) z pera jeho syna Jeana-Baptisty (1699—1782). La Portugaise, La Sylva a La Jupiter jsou díla s jiskrou, vtipem, kontrasty a kompozičně odvážnými postupy. Jean Rondeau celou tuto část, v níž se mohl posluchač snadno ztratit, pojal spíše energicky, pouze s velejemnými nuancemi. Věděl totiž, že vrchol je teprve před námi.

Po přestávce jsme vstoupili prostřednictvím Françoise Couperina (1668—1733) do světa další cembalové generace a cembalo se rozeznělo v plném rozsahu. Couperin, okouzlen hudbou Jeana-Baptisty Lullyho i Arcangela Corelliho, jež dokázal originálně propojit, zanechal po sobě velkolepou sbírku děl s mnoha nezvyklými názvy. Jean Rondeau z nich vybral La Ménetou ze Suity č. 7, Le dodo ze Suity č. 15 (obě rondové) a Passacaille ze Suity č. 8. Pokud jsem v první polovině koncertu tu a tam postrádala více klidu, zde jsem ho dostala měrou vrchovatou. Všechny skladby byly nádherně prodýchané, ukolébavka až ravelovsky zasněná, vychutnali jsme si také appoggiatury, echa, temperament a vášeň, jež Couperin vložil do půvabné Passacaille. V závěru koncertu zazněla progresivní díla mistra Královské komorní hudby Josepha-Nicolase-Pancrace Royera (1703—1755): La Sensible a beethovensky divoké La Marche des Scythes. Okouzlené publikum odměnil interpret třemi přídavky: rondem La Barricade Mystérieuses Françoise Couperina, Les Sauvages Jeana-Philippa Rameaua a na dobrou noc mile francouzsky pojatou Arií Goldbergových variací  J. S. Bacha.

Nebyla to bouře ve sklenici vody. Jean Rondeau je při svém mládí mimořádně silná a umělecky zralá osobnost s velkým citovým nábojem. Na cembalo hraje skutečně cembalově, ví, jak ho rozeznít bez klavírních manýr, jež ve výsledku ničemu nepomohou. Skladby se mu pod tíhou ornamentů nerozpadají, dokáže si poradit i s nerovnoměrnostmi v rytmu a kde to lze, v souladu s dobovou praxí stylově – výtečně - improvizuje. Koncert s názvem Sólo pro krále snad nemohl padnout do lepších rukou a jistě nejen já doufám, že jsme Jeana Rondeaua neslyšeli v Praze naposledy.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.