Po dvou letech jsem znovu navštívila festival v rakouské Bregenzi (Bregenzer Festspiele), vedený intendantem Davidem Pountneym, jehož angažmá zde skončí s koncem roku 2014. V současné chvíli je zároveň uměleckým i ekonomickým ředitelem Velšské národní opery (WNO) v Cardiffu. V příštím roce uzavře tento anglický režisér svou uměleckou činnost na Bodamském jezeře Mozartovou Kouzelnou flétnou. Jeho dramaturgická koncepce Bregenzer Festspiele je zřetelná, přehledná a chytrá ve vztahu k divákům, ke spolupracovníkům i k finančním podporovatelům. Dramaturgická linie jezerního amfiteátru je zaměřena na běžné milovníky opery i na neoperní publikum, které si zdejší velké a výrazné produkce také poměrně často nenechává ujít. Loni a letos mohlo obecenstvo vidět operu André Chénier Umberta Giordana o stejnojmenném básníkovi, který žil za Velké francouzské revoluce. Bregenzi tedy v létě již podruhé vévodila nápadná jezerní scénografie, viditelná už zdaleka: obří torzo mrtvého Marata nořící se pod hladinu Bodamského jezera inspirované známým Davidovým obrazem. Po něm se šplhala krkolomná schodiště směřující k menším pódiím (nejvýraznější z nich s knihou svého autora básníka André Chéniéra), doplnilo je další poměrně rozlehlé plovoucí jeviště určené pro sborové výjevy, v prostoru zavěšený prázdný zlacený rám, v němž se mimo jiné objevovaly oběšené oběti revoluce nebo v samém závěru videoprojekce, jejíž pozadí tvořila opona z vodní tříště, hrálo se i v Maratově hlavě. Byl to André Chénier pro „velké plátno“ s mraveništěm postav (scénografie David Fielding , kostýmy Constance Hoffman , světlo Davy Cunningham ). Akustické možnosti bregenzské přírodní scény přímo zahlcují diváky výborně mixovaným zvukem a vtahují jej do centra operní inscenace. Velmi dobří pěvci, kteří musí být nejen v odpovídající pěvecké, ale také fyzické kondici, své posluchače vskutku neošidí (Chénier – Zoran Todorovich , Maddalena – Tatiana Serjan , Carlo – John Lundgren ). Koordinace orchestru vedeného Markem Eldrem a Pražského filharmonického sboru (sbormistr Lukáš Vasilek ), sídlících v přilehlém Festspielhausu, se sólisty a se statisty, je dokonalá. Ač, přiznávám, tato opera není mým šálkem čaje, je pro jezerní scénu více než vhodná. Režisér Keith Warner zvládá obří prostor suverénně, nenutí sólisty v zájmu celkového jevištního obrazu do rozpohybovanosti, byť pádů ze schodů někdy až do jezera i jiných náročných pohybových akcí je tu požehnaně. Ve výměně pěvců za jejich dubly-kaskadéry jsou v Bregenzi doslova mistři. Tamní sofistikovanou divadelní techniku všeho druhu jim může i mnoho renomovaných divadel závidět. (Připomeňme, že ke zdejším každoročním dramaturgickým lahůdkám patřila roku 1999 světová premiéra první verze Řeckých pašijí Bohuslava Martinů, koprodukovaná spolu s Royal Opera House Covent Garden; zahajovala o rok později provoz v rekonstruované a dostavěné budově ROH CG a roku 2004 zde byla znovuuvedena. Tuto zcela mimořádnou Pountneyho inscenaci původní podoby Řeckých pašijí, The Greek Passion, na anglický text s výraznou postavou mluvícího komentátora, která má mimochodem mnohem méně konzervativní divadelní tvar než u nás hraná definitivní verze opery, uvedla v koprodukci s oběma zmíněnými institucemi Janáčkova opera v Brně jako slavnostní závěr vládního programu Česká hudba 2004.)
Letos měla ve Festspielhausu světovou premiéru opera Solaris Detleva Glanerta, již Bregenzer Festspiele u autora objednalo. Glanertova Solaris (libreto Reinhard Palm podle knihy Stanislava Lema) je svébytné hudební drama, pro něž skladatel volí takové hudební prostředky, aby bylo divákům srozumitelné a dokázalo je vtáhnout do svého fantazijního kouzla. Říká: „Dělám hudbu pro lidi!“ Glanert dovede vytvořit strhující zvukovou atmosféru a doslova přetavuje literární vizi tajuplné planety Solaris do specifického hudebního jazyka. A to počínaje předehrou, která začíná průhlednou, jednoduchou hudební linkou, která na sebe postupně nabaluje další a další zvukové struktury orchestrální, později i sborové (bez textu). Vytváří přehlednou a dramaturgicky pozoruhodnou strukturu díla. Člení je racionálně, vědomě, do jednotlivých scén prokládaných sborovými intermezzy. V jeho pojetí je planeta Solaris o to nebezpečnější, že nejen manipuluje s lidmi a s jejich utajovaným a nepřiznaným podvědomím, ale dokonce se postupně pokouší napodobit i lidskou řeč. Skladatel Solaris našel velmi citlivého interpreta svého díla v dirigentovi Markusovi Stenzovi. Inscenaci Moshe Leisera a Patrice Cauriera výrazně profiluje horizontální zatmívání jevištního obrazu (jako by se v souvislosti s hudebně divadelní formou po jednotlivých stavebných úsecích uzavírala čočka fotoaparátu). Scénografem je Christian Fenouillat , autory kostýmů Agostino Cavalca , světla Christophe Forey , videa Tommi Brem.
Hlavní hrdina opery Solaris astronaut Kris, stejně jako v Lemově románu, nachází na planetární stanici své kolegy zasažené totální psychickou destrukcí. Jeho učitel a nejbližší spolupracovník Gibarian před pár hodinami spáchal sebevraždu, ostatní dva, Snaut a Sartorius, se usilovně snaží udržet se při zdravém rozumu. Na stanici jsou s nimi „hosté“, stvoření podivnou planetou Solaris, která dokázala zrekonstruovat, ztělesnit, klíčové osoby spojené s traumatickými zážitky a pocity z jejich minulosti. Ke Krisovi také brzy přichází jeho mladá žena Harey, která za jeho přičinění před lety zemřela vlastní rukou. Je dokonalou kopií své předchůdkyně a Kris se ji neúspěšně pokusí zlikvidovat. K jeho úžasu je však tato nová Harey schopna (podobně jako Čapkova Robotka v RUR) lidského citu a vzbudí jej také v Krisovi, který díky tomu pozbývá touhu vrátit se na Zem. Do jeho osudu zasahuje Snaut, který pochopí, že na rozdíl od jeho vlastního obtížného „hosta“, který je spíš nevědomou loutkou, Harey ohrožuje Krisův návrat domů. Jakmile jí vysvětlí, jaká role jí byla přisouzena, mizí Harey dobrovolně z Krisova života. On přesto zůstává na planetě Solaris (někde mezi nebem a zemí), protože pro něj už také není návratu. Jeho poslední slova zní asi takto: „Hledáme člověka, nikoho jiného. Nepotřebujeme jiné světy, potřebujeme zrcadlo.“
Inscenátoři pracují na jevišti s odlidštěnými industriálními panely, které však světlem a videoprojekcemi bohatě proměňují. „Hosté“ dvou obyvatel vesmírné stanice jsou až groteskní zjevení, zřejmě proto, aby s jejich podivnou křečovitou podobou tím více kontrastovala Hareyina „normálnost“. Představitel Krise, pěvecky velmi dobrý barytonista Dietrich Henschel , jistě záměrně volí velmi nenápadná civilní gesta, není však dosti charismatický a téměř totéž lze říci o představitelce Harey, pěvecky vynikající Marii Arnet . Vývoj jejich vztahu je proto poněkud málo výrazný, a proto přes jejich velmi kvalitní hlasový projev chybí inscenaci sugestivnější lidský rozměr. I tak je uvedení Glanertovy opery Solaris na jevišti mimořádným zážitkem. Kéž by bylo možné uvést tuto operu u nás. Zdá se mi, že skladatel nalezl pro sugestivní téma planety Solaris adekvátní umělecké prostředky, které jsou Lemovu fantazijnímu literárnímu tématu svým způsobem blíž (je-li vůbec možné takto uvažovat) než Tarkovského stejnojmenný film, jemuž ovšem nemůžeme upřít fascinující zobrazení vztahu Krise a Harey v mrazivém kontrastu k politické bezohlednosti a absurdnosti ruského prostředí na matičce Zemi.
