Není snad dnes větší synonymum pro hudební Benátky než jméno Antonio Vivaldi, i když tomu tak vždy nebývalo. Letní slavnosti staré hudby nabídly 19. července v Rudolfově galerii Pražského hradu pro zakončení horkého dne ideální oddechovou tečku – pět houslových koncertů a dva koncerty pro smyčce a basso continuo. Vivaldiovskou tsunami realizoval soubor šesti hudebníků, hlavní osobností večera však byla holandsko italská houslistka Cecilia Bernardini. Hrála či hraje s různými renomovanými soubory (například Ensemble Zefiro, Arcangelo, King´s Consort, Tafelmusik Baroque Orchestra, Pygmalion, Bach Collegium Japan, Dunedin Consort; je členkou smyčcového tria Serafino), ale v Praze ji doprovázel projektový ansámbl Cecilia con amici (Alice Evans – 1. housle, Femke Huizinga – 2. housle, Alfonso Leal de l´Oro – viola, Pawel Siwczak – cembalo, Petr Hamouz – violoncello, Ondřej Štajnochr – kontrabas), z něhož mě muzikantsky zvláště zaujala sekundistka.
Program sympaticky pominul trháky typu Čtvero ročních dob nebo Bouře na moři a nabídl u nás málo známá díla; třetinu jsem slyšel vůbec poprvé, zbytek jsem znal jen z nahrávek. Kouzelnou atmosféru měly Koncert h moll „per Signora Anna Maria“, RV 387, dusítkový Koncert E dur „Il Riposo, concerto per il Santissimo Natale, RV 270a, Koncert pro smyčce d moll, RV 128, s pěkným Largem i Koncert pro smyčce g moll, RV 156 s mimořádně sugestivní první větou. Kompozičně nejzajímavější kompozicí byl Houslový koncert F dur, RV 283, jenž avizovaný program večera zakončil. Bernardini se rozloučila přídavkem, příkladně zahraným, půvabným vivaldiovským Largem, naštěstí ne ze Zimy Čtvero ročních dob…
Cecilia Bernardini, hrající na velmi dobrý nástroj z roku 1743 z dílny Camilla Camilliho, nebyla kupodivu na počátku první i druhé části koncertu technicky a intonačně vždy jistá, což se projevilo hlavně v úvodních větách Poštovního rohu, Koncertu B dur, RV 363, a Koncertu D dur, RV 224. Opakem byly oba koncerty pro smyčce, Koncert h moll i Koncert E dur s úžasnou první větou, kde jemňoučké, něžné con sordino se jakoby mazlilo s Božím dítětem. Její hra byla plná decentního citu, sladkosti a dobrého vedení melodie. Pochopení stylu, proměn nápad a provedení ornamentiky bylo dokonalé! Nedokonalost, občas i těžkopádnost (Koncert D dur) a ne zcela dokonalá souhra (hlavně v Koncertu D dur), byly pak vlastně autentickými projevy interpretace, neboť naše uši jsou hýčkány digitální současností i nedávnou minulostí. Paní Bernardini nemá sice technicky úroveň například Gila Shahama nebo Daniela Hopea ze světa moderních houslí, nebo Lenky Torgersen ze světa tzv. historicky poučené interpretace, ale její Vivaldi byl stylově zcela věrohodný. V Koncertu F dur pak ukázala, že je i technicky zdatná, neboť její spiccata, staccata a martelata byla suverénní.
Večer s Cecilií Bernardini a jejími přáteli byl velmi příjemný, potěšil nádhernou hudbou, naznačil několik podob instrumentálního koncertu Antonia Vivaldiho a byl dokladem jeho zásadního významu pro vývoj ritornelové formy a kodifikace třívětého schématu instrumentálního koncertu.
