čtvrtek, 20. duben 2017

Bohyně Gabetta

Napsal(a) 

Sol Gabetta a Česká filharmonie, foto Petr Kadlec Sol Gabetta a Česká filharmoniefoto: Petr Kadlec

Slovo „sol“ má několik významů. Jistě ho můžeme chápat jako součást solmizace, ale v případě argentinské violoncellistky Sol Gabetty bych dal po jejím dubnovém hostování v Praze přednost významům „bohyně“ nebo „slunce“. V metropoli se objevila krátce před svými narozeninami (18. 4. 1981) a zahrála na pozvání České filharmonie  v rámci řady A třikrát Violoncellový koncert e moll Edwarda Elgara. V předchozích letech jsem měl pocit, že je v Praze zájem jen o její hlavní konkurentku, jen o rok mladší Alisu Weilerstein, která bude hostem České filharmonie opět v sezoně 2017/2018. Potěšilo mě tedy, že i pražské publikum může konečně relevantně porovnávat dvě největší cellové hvězdy současnosti. Rozdíly jsou patrné ihned. (O technice je zbytečné psát, u obou je dokonalá.) Weilerstein má košatý, barevně magický tón, velmi expresivní projev, jenž se promítá i do neobyčejně intenzivního vibrata, miluje kontrasty a ráda interpretačně provokuje. Gabetta má neméně nádherný tón, vibrato více diferencuje, projev je konzervativnější a vřelejší.

Elgarovo dílo si snad každý spojuje s Angličankou Jacqueline du Pré (1945 – 1987), pro niž bylo emblematické. Vrátím-li se k oběma žijícím umělkyním, Weilerstein jej hraje vášnivě, možná i podobně existenciálně jako kdysi du Pré, Gabetta při nutném totálním nasazení spíše kontemplativně, což dle mého mínění sluší tomuto symfonicky laděnému koncertu více. Podstatné rozdíly jsou i ve frázování a hybnosti zvláště úvodní věty. Úchvatné bylo v podání paní Gabetty Lento a Adagio a přesná byla volba tempa Allegra ma non troppo, jež nebyla tak furiózní jako u paní Weilerstein. Na základě nahrávek a videí jsem čekal nevšední výkon, ale hra Sol Gabetty byla mimořádná! Sympaticky a nehvězdně se chovající cellistka (a zdá se, že budoucí maminka) byla osobitá i v přídavku, kdy za doprovodu filharmonických cellistů zahrála snově jemnou skladbičku Pabla Casalse Song Of The Birds

Sol Gabetta a Česká filharmonie, foto Petr Kadlec Sol Gabetta a Česká filharmoniefoto: Petr Kadlec

Dosud jsem tajil dirigenta koncertu velkopátečního koncertu 14. dubna. Po čase se vrátil do Prahy Američan David Zinman (1936). S nohama má sice problém, ale s hlavou, energií a nadšením naštěstí ne. Jelikož je vše podepřeno obrovskými zkušenostmi, kreativitou a osobním kouzlem, je každé jeho hostování v Praze zážitkem… Koncert otevřela vtipem hýřící a virtuózně zahraná předehra Samuela Barbera Škola pomluv. Elgar byl vyložen tak, jak je ve světě zvykem – v plnohodnotném symfonickém dialogu se sólovým violoncellem, přesně a transparentně. Pro mě vrchol večera.  

Blahodárný vliv, který má pan Zinman na Filharmonii, se projevil i v Mendelssohnově Symfonii č. 5. D dur op. 107 „Reformační“. (Reformačnost díla se obvykle vysvětluje responsí díla Bacha a tematickými chorálními prvky.)  V první větě mě zaujalo, jak důsledně zachoval ideální kontrast mezi měkkými smyčci a jásavými dechy a zajímavé detaily v důsledné profilaci frází a v dynamice. Elegantně se dirigent vypořádal s pestrou náladovostí druhé věty. Tklivé Andante mě výrazně nezaujalo, zato kompozičně neobyčejně zajímavé finále bylo sugestivním vrcholem.  Jednak kompoziční virtuozitou, s jakou Mendelssohn zpracoval melodii protestantského chorálu, kdy žene metamorfózy k fugové expozici a patetickému konci, jednak skvělým výkonem České filharmonie, v níž jsem viděl po delší době na židli koncertního mistra Josefa Špačka Jr. Jakkoliv mě Mendelssohn potěšil, vše zastínil výkon Sol Gabetty.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.