Andreas Scholl s anglickým šarmem

Psal se rok 2014 a jeden z koncertů Pražského jara, který vzbuzoval největší očekávání, byl kvůli nemoci zrušen. O dva roky později, 2. června 2016 však již zcela zaplněná Dvořákova síň pražského Rudolfina mohla kotratenoristu Andrease Scholla přivítat. Pěvec, ověnčený mnohými úspěchy a skvělou pověstí, si pro své vystoupení zvolil program z děl Henryho Purcella, vrcholného představitele anglické barokní hudby. Kolegy na pódiu se mu stali hudebníci Collegia 1704 pod vedením Václava Lukse.

Scholl je umělec, který nerad kráčí po vyšlapaných cestách snadného úspěchu, což jednoznačně doložil i jeho repertoár. Zvolené skladby totiž byly v duchu jemných nuancí, vnitřního neklidu či blízkosti smrti. Přes malé náznaky drobné indispozice, která se projevila občasným odkašláním, tišším projevem a zpočátku drobnou intonační nejistotou, předvedl svoje umění na velmi vysoké úrovni. U Scholla se totiž vzácně spojují tři věci: vynikající pěvecká technika, muzikalita a osobní skromnost, s níž přichází také pokora v interpretaci. V otázce techniky bych rád vyzdvihl nejen skvělé zvládnutí zvuku, ale především naprosto dokonalou práci s dechem, která byla skutečně ukázková. Ve všech skladbách kladl důraz na charakter a hudební vyjádření významu zhudebněného textu. Půvabnou lyriku rozvinul ve večerní písni Now that the sun hatd veil’d his light či Welcome to all the pleasures. Mistrně dokázal vystihnout rovněž tíživou atmosféru blízkosti smrti, zejména ve dvou dílech. V Didonině nářku When I am Laid in Earth z opery Dido a Aeneas ztvárnil konečné smíření člověka před branami smrti. Lamento Scholl zvolil s dobrým rozmyslem, neboť přestože se v opeře jedná o árii Didony, text má univerzální platnost. Dalším vrcholem programu byla Cold Song: „What power Art Thou?“ ze semiopery Král Artuš, kde sólista s bravurní expresí zhmotnil mrazivý chlad zimy a smrti. Opakované zadržované tóny, vyjadřující pronikající chlad, byly po  celou dobu cíleně směrovány k závěrečnému slovu „smrt – death“. Posluchači se tak mohli ocitnout v magickém ustrnutí na dohled břehů bájné řeky Styx.

Foto Zdeněk Chrapek/Pražské jaro

Domnívám se, že si Scholl dokázal velmi dobře poradit také s akustikou Rudolfina, která je pro jemnější hlas kontratenoristů obecně poměrně veliká. Samozřejmě výrazně záleželo na volbě místa a na vzdálenějších místech jistě nebyl zvukový zážitek tak mocný, jako ve středních řadách sálu (na některá vystoupení kontratenoristů se dokonce neprodávají místa na balkonech, což považuji za velmi moudré). Především zpočátku bylo vnímání dynamiky zkresleno výkonem orchestru. V částech se sólistou byla hra Collegia 1704 velmi kultivovaná a hudebníci dokázali příjemně dokreslit charakter zpívaných čísel. Do jisté míry to bylo i díky tomu, že v nich byla vokální linka doprovázena jen bassem continuem, které bylo jemné a zároveň díky pestrému obsazení (cembalo, varhanní positiv, theorba, harfa a viola da gamba) rovněž barevně bohaté. Orchestrální mezihry se však nesly ve výrazně odlišné estetice, která s anglicky jemným charakterem Schollovým znatelně kontrastovaly. Orchestr byl jako celek výborně sehrán a zvukově vyrovnán, což je nepochybně jeho velkou předností. Dynamické provedení bylo proti vokálním částem většinou o několik řádů vyšší, což považuji za nešťastné z několika důvodů. Prvním byla zvuková nekompatibilita instrumentální a vokálně-instrumentální části orchestru, při které se mohlo zdát, že Scholl zpívá potichu (výjimkou byla Pavane & Chaconne pro 3 housle a basso continuo). Druhým důvodem je otázka stylu. Zejména ouvertury svojí výraznou artikulací a zvukově masivnějším provedením dostaly háv téměř o půlstoletí mladší hudby. Zatímco u Händelových londýnských oper  by to mohlo být zcela v pořádku, zvuková estetika anglické hudby druhé poloviny 17. století je výrazně jemnější. Navíc Purcell je signifikantní ukázkou spojení domácí tradice, jdoucí od anglických virginalistů a gambových consortů, s francouzským stylem, jež byl v té době hodně významným prvkem zdejší hudební kultury. Když se totiž v roce 1660 vrátil na Britské ostrovy Karel II. Stuart a chtěl u dvora obnovit královskou kapelu, zjistil, že po období presbyteriánské diktatury Olivera Cromwella je zde tak málo profesionálních hudebníků, že bylo nezbytné najmout hudebníky z Francie, odkud se vrátil z exilu. Celá záležitost je však otázkou míry, jak hluboce chce interpret v otázce „stylovosti“ a „poučenosti“ postoupit, a nemám v úmyslu nijak zpochybňovat technické kvality Collegia 1704, jak jsem ostatně také výše napsal. Pouze vyjadřuji názor, že přibližováním některých souborů staré hudby k praxi moderních orchestrů, byť se střevovými strunami, ztrácíme něco z důležitých interpretačních cílů, které byly hlavní snahou průkopníků tzv. historicky poučené interpretace, jejichž generace nás v posledních letech nezadržitelně opouští. Dramaturgickou otázkou je také zařazení značného počtu instrumentálních skladeb, kterých zajisté mohlo být o něco méně.

Hlavní hvězdou večera, k níž se upínala hlavní pozornost, byl však Andreas Scholl. Pražské publikum si dokonale podmanil a bouřlivé ovace ve stoje byly zcela zasloužené. Jako poděkování za velice vřelé přijetí zazpíval Scholl dva přídavky. Prvním byl Purcellův hit Strike the Viol, provedený v lehce volnějším tempu, jež však bylo vyplněno pěknými ozdobami. Zcela zbytečné bylo přesunutí zobcových fléten, hrajících doprovodné party, do přední části pódia. Ve spodních polohách se totiž Schollův jemný hlas téměř ztrácel. Jako druhý přídavek byla zopakována výše zmíněná Cold Song. Andreas Scholl zde publikum překvapil nejprve svojí krásně znělou přirozenou nízkou polohou, z níž v polovině přešel zpět do altového rozsahu. Druhé provedení bylo ještě expresivnější a pěvec zde využil maximální dynamickou škálu svého hlasu od forte až do úplného, avšak výrazně deklamovaného šepotu. Schollovo vystoupení bylo nepochybně jedním z vrcholů letošního festivalu a mezi komerčně laděnými pěveckými recitály, jimiž je (nejen) Praha krmena, znamenalo též závan dramaturgické svěžesti a objevování.

Sdílet článek: