Alexander Lonquich – mistr kontrastů

Německý pianista Alexander Lonquich vzbudil před čtyřmi lety na Pražském jaru velkou pozornost svým pohotovým záskokem za Leifa Oveho Andsnese v Beethovenových klavírních koncertech č. 2 a č. 4. Letos si Lonquicha vybralo Pražské jaro jako svého rezidenčního umělce. Na prvním ze svých tří festivalových vystoupení, Nokturnu (Dvořákova síň, 23. 5. 2017), nabídl klavírista posluchačům díla dvou autorů, kteří jsou mu obzvláště blízcí: Franze Schuberta a Roberta Schumanna. První větu Schubertovy Sonáty a moll, D 845 pojal překvapivě dramaticky, s velkými a výraznými dynamickými kontrasty. Okouzlil překrásně rozezpívanými lyrickými partiemi, méně už ale svým ostrým forte, při kterém mu občas nepříjemně drnčely struny. Ve variační volně větě je také dostatek lyrických ploch, v nichž mohl Lonquich čarovat se zvukem a předvést svou lehkou techniku (ve 3. variaci mohl dokonce uplatnit i svůj osobitý smysl pro humor), avšak ani v této větě se neuvaroval předimenzovaného forte (4. variace). Scherzo proletělo svižně a v úžasném tempu, ostrá forte tu kupodivu tolik nevadila, a pastorální trio s andělskými hlásky a s cinkáním zvonečků znělo až pohádkově. Finální věta se – podobně jako věta úvodní – opět vyznačovala příkrými dynamickými kontrasty a ostrými forte. Zatímco v Schubertově sonátě jsem měl o smyslu oněch dynamických kontrastů občas pochybnosti (především v krajních větách), v následujícím díle – Schumannových Tancích Davidovců, op. 6 – se Lonquichův sklon k vyhraněným kontrastům uplatnil vysloveně pozitivně. Vybrat to nejlepší z pianistova barvitého kaleidoskopu, výrazově oscilujícího mezi Eusebiovou zasněností a Florestanovou extravertností, je takřka nemožné. Snad vzdychající č. 2 (Innig) nebo něžné č. 5 (Einfach)? Či dramatické č. 6 (Sehr rasch), euforické tečkované rytmy v č. 9 (Lebhaft), groteskní č. 12 (Mit Humor), plasticky a kontrastně pojaté č. 15 (Frisch), ukolébavkové č. 17 (Wie aus der Ferne) nebo sametově hebký závěrečný valčík? Určitě také dlouho nezapomenu na č. 14 (Zart und singend) s nadzemským sopránem a s mistrovsky barevně odstíněným doprovodem. Svůj noční recitál korunoval Lonquich pozoruhodným přídavkem: Mozartovým Menuetem D dur, KV 594a (355), jehož neklasické a málem až divoké disonance „vypichoval“ s gustem a s viditelným potěšením.

Sdílet článek: