úterý, 2. květen 2017

Živý odkaz Milana Slavického

Napsal(a) 

Milan a Klement Slavičtí, prosinec 1952 Milan a Klement Slavičtí, prosinec 1952

Před deseti lety jsem v Harmonii článek o Milanu Slavickém k příležitosti jeho šedesátých narozenin (* 7. 5. 1947) začínala řečnickou otázkou, „jakpak se asi o tomto skladateli bude psát v učebnicích českých hudebních dějin?“ Přestože Milan Slavický odchodem z tohoto světa v roce 2009 historickou perspektivu svým četným aktivitám už dal, na odpověď je pořád ještě brzy. Přibyla zato jiná, dosti charakteristická a obecnější otázka: co ze skladatelova odkazu zůstává „současné“ a co mizí v propadlišti času?

Některé položky Slavického odkazu vystupují už teď nad povrch více než jiné, ale hudba kupodivu z nich není ta nejdůležitější. Je běžné, že po smrti skladatele jeho tvorba z koncertních pódií ustoupí, protože vyschne životodárný zdroj – kontakt autora s interprety a pořadateli. Skladby Milana Slavického se sice sem tam na programech koncertů objevují a interpreti a pořadatelé na ně stále pamatují, ale v povědomí širší veřejnosti figurují asi tak jako stovky nahrávek, z nichž mnohé procházejí rukama diskofilů, hudebníků i tvůrců audio-programů všeho druhu dnes a denně a Milan Slavický je pod nimi podepsán jako hudební režisér. Tedy bez povšimnutí. Zatím.

Nejintenzivněji žije Slavického odkaz člověčenský. Milan Slavický byl velmi komunikativní bytost. Jeho bývalí studenti, které jsem přizvala do vzpomínkového rozhlasového pořadu ke skladatelovým nedožitým sedmdesátinám, se nezávisle na sobě shodují, že Milan Slavický vždycky nesmírně stál o propojování lidí, myšlenek, prostředí (typicky pravého a levého břehu Vltavy – skladatelské a muzikantské komunity z Akademie múzických umění a lidí z katedry muzikologie na Filosofické fakultě UK). Sbližování, smiřování, synergie – to byla i témata jeho skladeb a metoda práce s hudebním materiálem. V jednom rozhovoru, který stihl Milan Slavický poskytnout ještě před smrtí (Katolickému týdeníku), mluvil o tom, že na začátku uvádí do skladby vždycky několik kontrastních prvků, které se pak snaží k sobě přibližovat a vzájemně je propojovat, někdy až do unisona.

Do propadliště času zmizelo fyzické utrpení, současností zůstává synchronicita etiky skladatelova života a jeho hudby. Milan Slavický se hlásil k vyznání Otakara Březiny, podle něhož „nejvyšším smyslem života je, aby přibývalo lásky na této zemi a tím aby se lidem stále mocněji zjevovala krása díla Božího“. Takto Milan žil, tak i pracoval a tak to šířil kolem sebe a předával. V posledním dílu nedokončených pamětí, které vycházely v Harmonii na pokračování v roce 2012, děkoval všem, kteří ho měli rádi a kteří mu pomáhali na cestě životem. „Bylo jich hodně,“ napsal.

Pořád je jich hodně.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.