V poslední době se objevilo několik komentářů, shrnujících situaci v českých jazzových vodách. Argumenty se vzácně shodují: českému jazzu se daří, vyrostla nová generace jazzmanů vydávající svébytnou muziku a mnohdy studující v zahraničí. Byl bych však opatrný v tvrzení, že nějak výrazněji roste zájem o jazz. Přestože slýcháme nová jména a někteří umělci jsou více vidět, sociálně a ekonomicky se toho pro ně v posledních dvou třech letech moc nezměnilo.
Byla to právě HARMONIE, která před čtyřmi lety otiskla stěžejní rozhovor s Najponkem. Swingový doyen v něm ohlašoval konec kariéry a vyjádřil celkovou skepsi nad situací v českých klubech a nezájmem společnosti o jazz. Loni se od nošení kufrů v hotelu překvapivě vrátil k pianu a vydal hned dvě alba. Co se v onom mezičase změnilo?
Někteří publicisté záhy po vydání interview spojovali „Najponkův případ“ obecně s existenční krizí českého jazzu. Což je však stejně ukvapené, jako dnes tvrdit, že český jazz má na růžích ustláno.
Ano, v roce 2009 vyšlo 25 českých jazzových desek, což je oproti minulým létům znatelně více (a s takovým množstvím má pak i smysl obnovená anketa České jazzové společnosti o nejlepší jazzové album roku). Nicméně to neznamená, že by o nahrávky byl nějak výraznější zájem. Český hudební trh se propadá (podle IFPI meziročně o 12 %) a jazzové desky si na sebe stěží vydělají. Za jejich vznikem stojí pár jednotlivců-mecenášů, kteří si na ně berou půjčky, shánějí granty či je dotují z vlastní kapsy. Patří mezi ně i Petr Ostrouchov, producent ambiciózního labelu Animal Music, jehož tvorbu naleznete na CD sampleru v tomto čísle. Ostrouchov je jistě schopný manažer s dobrými kontakty, skvělým právním přehledem a navíc citem pro jazz. Zároveň ho a jemu podobné výjimky není možno považovat za samospásu českého jazzu. On sám může jen málo změnit na tom, že jazz je a bude především menšinový žánr, že kupovat desky již jaksi není v módě (raději si je stahujeme přes rapidshare, torrenty apod.) a hudební publikum se neuvěřitelně tříští. Trochu mu může pomoci ta „ošklivá věc“ jménem marketing, ale jen do určité míry.
Ve stejné době v Praze paradoxně vyrostly dva jazzové kluby. Za sympatickým prostorem Jazzdock stojí opět entusiasmus: majitel realitní kanceláře a jazzový fanoušek Vladimír Lederer si v něm splnil svůj sen o sociálně hudebním centru s širším přesahem. Ten se mu, zdá se, splnil: jazzmani zde navazují velmi cenné kontakty a spontánně vznikají nové projekty, které by bez této scény možná nevznikly. Nicméně buďme upřímní: úroveň honorářů jazzových umělců se obecně v klubech příliš nezměnila a nechceme-li být pragocentričtí, musíme uznat, že situace v regionech je stejně špatná, jako byla před dvěma roky.
Vůbec nejzajímavější bude letos sledovat vývoj v jazzovém školství. Na těchto stranách mnohokrát zmiňovaný význam VOŠ při pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka se projevuje nejzřetelněji právě v produkci jazzových desek – jejich autoři jsou většinou jejími absolventy. Škole se stále nepodařilo změnit status a umožnit svým studentům zisk alespoň bakalářského titulu. Naději je možno spatřovat v Brně. Na JAMU sice neschválením akreditace loni nevznikl samostatný jazzový obor/katedra, ale za pomoci Patrika a Beáty Hlavenkových byly rozšířeny jazzové kursy pro stávající studenty. Akreditace by pro jazzmany poprvé v historii znamenala možnost zisku univerzitního vzdělání a pražské VOŠ by se spoluprací s touto vysokou školou snad otevřela cesta k Bc. titulům. Zatím tomu tak není, což vedlo k nezamýšlenému, ale nakonec pozitivnímu důsledku: čeští jazzmani odjíždějí studovat do Polska, které jim plnohodnotné univerzitní studium (zdarma!) umožňuje. A také jim značně rozšiřuje obzory, protože Polsko je historicky ve vztahu k jazzu mnohem dál.
Úspěchy českého jazzu není možné měřit jen množstvím prodaných desek, tituly, či výší honorářů. Mladá generace jazzmanů je sebevědomější, optimističtější a otevřenější novým impulsům (což může být důvod, proč si moc nerozumí s hudebníky působícími za socialismu). Rámec jejího působení je však stejný jako dříve – český trh je malý a větší nebude. V Polsku se vytvářejí relativně samostatné scény v jednotlivých regionech a kolem univerzit/klubů. Bylo by skvělé, kdyby něco podobného mohlo vzniknout v Brně či Ostravě, kde jazzmani měli vždy trochu blíže ke Slovensku či Polsku. Decentralizace (ať za pomoci jazzových oborů na univerzitách, klubů, nebo i potenciálu, který přináší digitalizace rozhlasu a TV) by totiž jazzu jen pomohla.
Stejně tak využití lokálních prvků, které by český jazz nějak odlišily od kvanta světové produkce. Jak mi řekl jeden mladý jazzman, spojení jazzu a moravské lidové hudby hudebníci typu Viklického tolik zdeformovali, že do něčeho podobného nemá chuť. Možná je to nevědomost, možná alibismus.
Lubomír Dorůžka v připravované nové knize upozorňuje ještě na jeden moment, totiž že mladým jazzmanům chybí kritická reflexe. Zlatá éra jazzové publicistiky je nenávratně pryč, ale poplácávání po ramenou, ani skryté PR jazzu nepomůže. Kde jsou ty desítky mladých muzikologů, které školy ročně vyprodukují? Zajímá je vůbec jazz?
Těchto pár poznámek může vést k jedinému závěru. Ano, buďme rádi, že v Česku vychází stále více jazzových desek, buďme optimističtí, ale nenechejme se tímto pocitem svazovat. Dívejme se pod povrch, srovnávejme (i když ne vše cizí je nutně lepší), hodnoťme s odstupem. Pětadvacet desek je v evropské produkci kapka v moři. Pouze schopnost reflexe a autenticita umožní aspoň jedné z nich vyniknout třeba v evropských poměrech.
