středa, 24. říjen 2012

Martin Brunner - dělat jazz upřímně

Napsal(a) 

Martin Brunner - dělat jazz upřímně, foto Barbora Hajná Martin Brunner - dělat jazz upřímněfoto: Barbora Hajná

Mezi mladou českou generací jazzových muzikantů není příliš těch, kteří by v osmadvaceti letech měli za sebou již dvě alba a byli slušně etablováni v klubech, jako se to podařilo klavíristovi Martinu Brunnerovi. Ten loni sestavil nové trio, ve kterém ho doprovází Rasťo Uhrík na kontrabas a Tomáš Hobzek na bicí. Na podzim s nimi natočil své druhé album, které vyšlo na jaře. Nese název Still Warm To Touch a od předchozí nahrávky Behind The Clouds ho dělí tři roky.

Brunner, jehož otec je známý jako pořadatel královéhradeckého festivalu Jazz Goes To Town, začínal na pardubické konzervatoři, po jejímž dokončení se přesunul do Prahy. Jelikož vyrůstal v jazzovém prostředí, kariéra klasického pianisty ho nelákala. Logickým krokem bylo tedy studium na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde letos absolvuje.

Na KJJ jsi po příchodu do Prahy začal studovat skladbu. Klavír už tě tolik nelákal? Mě na hudbě vždy v první řadě baví, když někdo dělá něco osobitého a vlastního. Mám rád hodně různých stylů a osobností, přičemž pokaždé obdivuji, když je to původní. A přesně to jsem chtěl dělat taky. Navíc jsem se přihlásil do třídy ke Karlovi Růžičkovi, u něhož se dalo očekávat, že spolu se skladbou budeme řešit také hraní, což se ukázalo jako správná úvaha. Součástí oboru skladba nicméně byl i obligátní klavír a mně se tehdy poštěstilo získat hodiny u Mateje Benka.

Letos tě čeká absolutorium. Dokázal bys shrnout, co ti studium u Karla Růžičky přineslo? Specifické pro něho je, že předává znalosti, jejichž význam a plné vyznění člověku dojdou až mnohem později. Často mluví jen v náznacích a tím své studenty nutí přemýšlet a vede je velmi nenápadně. Naučil mě hlavně vyhazovat, škrtat a také pokusit se udělat se skladbou pokaždé ještě něco jiného. Měl jsem taky několik hodin aranžování u Milana Svobody a ten zase mluvil hodně konkrétně, což byl zajímavý kontrast. Ještě jinak jsem vnímal hodiny u Mateje Benka. Sednul mi hlavně celkovým přístupem a způsobem uvažování. Pomohl mi hodně ujasnit si systém práce – co a jak cvičit. Na naše setkání jsem se pokaždé velmi těšil, i když jsme často nakonec hráli něco úplně jiného, než jsem si připravil, a já pak opět odcházel z hodiny s pocitem, že nic neumím.

Řada muzikantů tvé generace strávila nějakou dobu v cizině, nejčastěji studijně. Tebe to nikdy nelákalo? Připadá mi to zajímavé. Je to možnost jak získat zajímavé kontakty a rozšířit si znalosti. Měl jsem a mám tady ale rozpracované své věci a v pravý čas jsem k tomu neměl dost odvahy. Také se objevily různé osobní důvody, proč nevycestovat. Rád se ale setkávám s lidmi, kteří studium nebo život v zahraničí zažili.

Nemohl bys pak ale dělat svou práci ještě lépe? Nestálo by to za tu dočasnou ztrátu určitých jistot? Vím, že by stačilo jiné prostředí zažít třeba jen krátce, aby to přineslo nějaký výsledek. Kdybych šel na hodinu k někomu jako je Mehldau, určitě bych z toho žil rok nebo i déle. Uvědomuji si, že když zůstávám v Praze, tak se o takovou šanci připravuji, ale připadám si už moc starý na to, abych jel někam daleko a trávil tam moc času. Mám totiž jasnou představu, na čem chci pracovat, a už nechci svůj čas dělit podle toho, jak mi to určí škola. Možná jsem měl odjet před třemi nebo pěti lety, kdo ví.

Pro tvé nové trio se ti podařilo získat výborné spoluhráče, Rasťo Uhríka a Tomáše Hobzeka. Čím tě právě tito muzikanti oslovují? Jsou to výborní hráči se spoustou zkušeností a každé hraní s nimi je pro mě velká radost. Líbil se mi jejich přístup a připadalo mi, že s nimi by moje muzika vyzněla tak, jak si ji představuju. Věděl jsem, že chci přesně tyhle dva. Oba mají svůj zvuk, který se prosadí v každé formaci, v níž hrají, a přesně ten jsem chtěl i ve své kapele. Vážím si toho, že mou nabídku přijali.

Vždy mi přišlo škoda, že se jako skladatel se spoustou zkušeností nepouštíš do hraní ve větším obsazení, třeba s několika dechy. Zabývat se náročnějšími aranžmá ti nepřipadá jako výzva? Dospěl jsem k tomu, že nechat skladby postavené hodně na pianu je vlastně činí docela originálními. V tom jsem se rozhodl pokračovat a tuhle myšlenku chci naopak ještě posunout dál. Také zvuk tria mě začal opravdu bavit, a proto jsem chtěl natočit ve stejném obsazení i další desku. Navíc té první se prodalo u nás a hlavně v Japonsku skoro tisíc kusů. Byla by tudíž škoda tenhle formát měnit, když byl úspěšný. Finanční poměry v naší kultuře mě nutí doplnit ještě jeden čistě prozaický důvod: menší kapela se snáze zaplatí, díky čemuž se lépe shánějí koncerty.

Nicméně psát pro větší obsazení tě vážně ani trochu neláká? Po pravdě řečeno teď na něčem rozsáhlejším pracuji. Na podzim by měl mít premiéru cyklus skladeb, které jsem napsal pro jazzové trio a smyčcové kvarteto. Premiéra bude v Jazz Docku a pokud seženu dostatek peněz, rád bych celý projekt natočil a případně příští rok vydal jako další album. Už mám napsáno přibližně padesát minut.

Můžeš přiblížit, o co přesně půjde? Jsou to skladby napsané přímo pro tohle obsazení, jinak je nelze provést. Nejde tedy o úpravy již existujících kompozic. Je to cyklus, který má určitou soudržnost, ovšem ne ve smyslu, že by celý stál na několika motivech. Snažím se spíše pracovat s kontrasty a udělat jednotlivé části hodně odlišné. Princip skladby tkví vtom, že kvarteto je v popředí, hraje přesně dané noty a za ním je trio, které dostává prostor k improvizaci.

Pokusil ses od minulé desky nějak konkrétně změnit koncepci kapely nebo kompozice? Spíše jsem chtěl na předchozí desku navázat. Nechtěl jsem s novými spoluhráči svůj styl měnit. Věřím, že nové album je hráčsky na mnohem lepší úrovni a že skladby jsou více propracované. Koncept ale zůstává stejný.

Přijde mi, že na Still Warm To Touch je více prokomponovaného materiálu než na předchozí Behind The Clouds. To ano, ale zároveň jsou tam delší a otevřenější sólové plochy, takže poměr kompozice a improvizace zůstává přibližně stejný. Nad délkou sól jsme ale při natáčení pochopitelně nepřemýšleli. Také proto má album sedmdesát minut, což je víc, než jsem chtěl, jenže vystřihnout některé části prostě nešlo.

Martin Brunner - dělat jazz upřímně, foto Patrick Marek Martin Brunner - dělat jazz upřímněfoto: Patrick Marek
Líbí se mi, že pracuješ hodně s formou a celkovými formálními proporcemi skladby. Snažíš se ohlídat, aby hudba nebyla komplikovaná příliš? To ne, nechávám tomu volný průběh. Pár známých mi nicméně po poslechu nového alba řeklo, že to je na ně možná už moc složité. Je pravda, že tahle nahrávka vyžaduje větší nároky na poslech, ale myslím, že když ji člověk lépe pozná, pochopí ten řád a koncepci. Díky tomu si ji pak může užít mnohem více.

Říkáš, že tvé skladby jsou hodně „pianistické“, ale také jsi zmínil, jak moc tě zajímají i jiné styly. Bereš si z nich vědomě inspiraci pro své trio? Je zajímavé, jak tohle funguje. Na prvním albu slyšela řada lidí inspiraci různými slavnými trii dneška. To ale paradoxně nikdy nebyla hudba, kterou jsem měl úplně nejradši, ačkoli pochopitelně znám alba Brada Mehldaua a podobně. Když pracuji na nové skladbě, konkrétní inspiraci většinou nemám a ani nehledám. Nechci napsat skladbu, která bude v duchu nějakého jiného muzikanta, kapely nebo stylu. Mám pouze jediné kritérium: hudba, kterou píšu, mě musí bavit. Ale samozřejmě mě mí oblíbení umělci inspirují, takže fakt, že mám rád kromě jazzu třeba Dvořáka, Šostakoviče nebo Petera Gabriela a Stinga, ve své hudbě potom zpětně vidím. Většinou však poslouchám jazz, to je samozřejmé.

V mé hudbě to možná není slyšet, takže to může znít překvapivě, ale mými oblíbenci jsou například Wayne Shorter a Miles Davis. Hodně teď také poslouchám alba, která jsou považovaná za stěžejní a mezi jazzmany už poněkud zprofanovaná, jenže ona jsou opravdu nejlepší. Desky Thelonia Monka nebo druhého Davisova kvinteta jsou to, co mě dnes nejvíc ovlivňuje. Dění na současné scéně se však také snažím sledovat.

Zajímá tě i dění u nás? Ač je k němu řada muzikantů tvé generace kritická a často odjíždí do zahraničí, ty se tu zdáš být spokojený. Myslím, že v Česku vzniká spousta hodně zajímavé hudby a jsem za to rád. Horší už je to s posluchači. Lidé opravdu málo chodí na koncerty. Jsem vděčný za Jazz Dock, který hojně navštěvuje české publikum. Domluvit ovšem koncert mimo Prahu a ještě navíc počítat se solidní návštěvností je hodně těžké. Chápu, když pořadatelé nechtějí organizovat akci, o které ví, že bude mít minimální návštěvnost. Na druhou stranu ale mají mnohdy různé granty, takže možnost stávající situaci zlepšit tu podle mě je.

Vadí mi také, že se tu občas objeví kapela třeba s americkým zpěvákem nebo brazilskou zpěvačkou a zorganizuje turné s dvaceti koncerty, ovšem česká kapela, která je stejně kvalitní a navíc s originálním konceptem takovou šanci nedostane. Je dobře, že publikum takový koncert vyhledá, ale je smutné, že nepřijde na obdobně zajímavý český projekt. A pořadatelé by podle mého názoru měli v tomhle našim kapelám pomáhat. Naštěstí mezi organizátory existují výjimky.

Máš pocit, že se to může zásadně změnit? Kdybych nedoufal ve zlepšení, tak bych hudbu nemohl dělat. Říkám si, že když už pominula éra, kdy si lidé koupili desku a pak ji soustředěně doma pořád dokola poslouchali, mohli by více začít chodit na koncerty, protože to je něco, co si z internetu nestáhnou. Zatím se to ale, pravda, moc neděje. Také podpora jazzu ze strany ministerstva kultury by mohla být větší. Ideální by bylo, kdyby u nás fungoval systém mecenášů jako v řadě západních zemí.

Jaký máš pocit ze vztahů mezi muzikanty u nás? Určité napětí mezi starší a mladší generací je asi celkem známé téma. Řešit, kdo je lepší nebo horší, se mi ale zdá absurdní. Já nad hudbou takhle nikdy nepřemýšlel. Jazz se nedá dělat jinak než upřímně a v momentě, kdy někdo dělá hudbu naplno a jak nejlépe umí, připadá mi scestné ho kritizovat. A to se u nás děje skutečně velmi často. Pokud mě někdo nebaví, tak ho neposlouchám a nehraju s ním, ale neříkám, že dělá něco špatného.

Souvisí to s českou náturou, která je taková nepřejícná: vzájemně si nepřejeme věci a je zvláštní, jak hodně přemýšlíme nad tím, kdo čeho dosáhl nebo nedosáhl. Pokud na sobě člověk nepracuje, sám se okrádá o příležitosti. Ty mu nebere někdo jiný.

Tvůj hlavní cíl je teď tedy projekt se smyčci? Ano, potřebuje ještě nějaké úpravy a dodělávky. Rád bych, aby to celé trvalo přibližně hodinu. Bude to zřejmě jednorázový koncert, protože když stěží dohodnu několik koncertů s triem, není moc pravděpodobné, že by se to povedlo se sedmičlennou kapelou. Naštěstí mě podpořila Nadace Život umělce a OSA, takže premiéra bude finančně pokrytá. Pokud by nebyly další prostředky na natočení a vydání, přál bych si cyklus aspoň ještě několikrát provést koncertně.

Stále také uvažuji o občasném rozšíření mé stávající kapely o hosta. Baví mě spousta různé hudby a byl bych nerad, aby to vypadalo, ze jsem ortodoxně spjat s triem. Vím ale, že to všechno nejde najednou.

Recenzi alba Still Warm To Touch najdete v tomto čísle Harmonie.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish
MENU