Louis Sclavis – basklarinet, klarinet, Benjamin Moussay – piano, Fender Rhodes, syntezátory, Gillese Coronado – elektrická kytara. Nahráno: Pernes-les-Fontaines, Francie, 9/2011. Vydáno: 2012. TT: 58:37. 1 CD ECM 2282.
Francouzský klarinetista Louis Sclavis je jen obtížně zařaditelnou postavou evropského jazzu.
Pro některé z jeho posledních nahrávek pro label ECM je pak typická také inspirace špinavostí či až jistou agresivitou rocku, elektrických kytar či Fender Piana, případně elektroniky. Takovým Sclavisovým protipólem byl na albech L’imparfait des langues (2007) a Lost on the Way (2009) kytarista Maxime Delpierre s prvotní zálibou v Jimi Hendrixovi nebo Pink Floyd, posléze však osobitý jazzový hráč v mnoha francouzských formacích. Jeho neortodoxně zkreslený zvuk vytvářel v opozici ke křehkosti klarinetu nezvyklá pnutí a nová, nečekaná zvuková spojení. I když Sclavisova aktuální nahrávka Sources představuje zcela novou kapelu a Delpierre zde nehraje, zmiňované napětí mezi rockem a free či zvukově mezi kytarami a klarinetem tvoří určitou spojnici s předchozími alby pro ECM.
Do formace Atlas Trio zde Sclavis přizval pianistu Benjamina Moussaye a elektrického kytaristu Gillese Coronada . Moussaye jsme mohli obdivovat v roce 2001 na královéhradeckém Jazz Goes to Town, kde vystoupil s vlastním triem: ačkoli s ním tehdy byla spojována jména jako Bill Evans nebo Brad Mehldau (případně Ahmad Jamal díky obdivuhodné práci s dynamikou), jeho rozptyl je mnohem širší: extrémně volné formy (v minulosti i po boku Sclavise), inspirace postmoderním triem Bad Plus a konečně i elektronika (projekt Sky Riders s Laurentem Robinem). Kytarista Gilles Coronado je pak již konstantou mnohých francouzských uskupení, mezi jeho inspirační zdroje patří jazzrock 70. let, ale realizuje se i na šansonových nahrávkách.
Spojení klarinet, el. kytara, piano (resp. Fender Rhodes) tentokrát znamenalo velkou neznámou i pro Sclavise. Ačkoli zde absentuje jakýkoli perkusní nástroj, jde mnohdy o značně rytmické záležitosti – s neobvykle razantním groovem, který může místy (La Disparition , Sous influences ) vyznívat jako francouzská odpověď na groovově založené kapely současných amerických saxofonistů (Chris Potter, Donny McCaslin). Podobně jako u Potterovy kapely Underground basový rejstřík supluje Fender Piano, případně kytara. Jak je znát zejména na koncertech, Sclavis nicméně nesměřuje k vypjaté sólistické exhibici, naopak se vyžívá ve snaze zapůsobit menším množstvím tónů, opakujících se motivků a šíří barevného spektra nástroje. Také rytmika není stále tak okázale funkující, svou sílu dává pocítit zejména v minimalistických, repetitivních plochách, na jejichž základě Sclavis rozvíjí zajímavé melodické nápady (např. A Road to Karaganda , odkazující k etnickým inspiracím nejen názvem, titulní Sources s lehkým využitím elektroniky).
Na CD Atlas Tria není tolik prostoru pro volně improvizované plochy, jak bychom asi od Sclavise očekávali. I když tady samozřejmě jsou, skladby (v drtivě většině samotného leadera) jsou mnohem víc prokomponované a rámované předem daným plánem. Autor tu nezapře inspiraci evropskou vážnohudební tradicí, zejména pak hudbou 20. století (Migration , Outside of Maps ). Hlavně pianista Benjamin Moussay v tomto „nejazzovém“ kontextu udivuje brilantní technikou a pokročilým harmonickým myšlením (v jeho případě zřejmě nezaznamenané na jiných deskách), což vyjde najevo především v pianových dialozích se Sclavisem (viz Migration , kde kytara absentuje).
Klarinetista Louis Sclavis vytvořil velmi originální fúzi jazzu, rocku, volné improvizace, ale i vážnohudebních inspirací. Jeho hnacím impulsem je především neutuchající napětí: mezi špinavostí zkreslené elektrické kytary a křehkostí klarinetu, mezi volností improvizace a důslednou prokomponovaností. Album Sources je tak plné kontrastů, ale rozhodně stojí za poslech.
Body: 5 z 6
