Americký kytarista Kurt Rosenwinkel (1970) do nového milénia vstoupil sérií autorských alb (mj. The Next Step – 2001, Heartcore – 2003, Deep Song – 2005 nebo The Remedy – 2008), které z něj během pár let učinily nejuznávanějšího a nejimitovanějšího leadera nové kytarové generace. V polovině první dekády vypršela jeho smlouva s Verve Records a Rosenwinkel se usadil v Berlíně, kde se věnoval rodině, přednášení a hudební exploraci jazzových standardů (Reflections – 2009) nebo bigbandového pojetí svých vlastních skladeb (pozoruhodné album Our Secret World v doprovodu portugalského Orquestra Jazz de Matosinhos z roku 2010). Před pár týdny překvapil hudební svět studiovým koktejlem namíchaným stejnou měrou z jazzových, brazilských a rockových ingrediencí. O Caipi (nové album a starý drink), o kouzlu hudebního doteku a o cestování v čase s uznávaným kytaristou rozmlouval DJ Mobley.
Na trhu se nedávno objevilo tvoje nové album a moje první otázka se týká jeho názvu. Znamená Caipi to, na co myslím? (smích) Nevím, co si myslíš ty, ale je to narážka na koktejl Caipirinha. Ale není třeba to brát doslova, je to spíš taková zkratka bez hlubšího významu, tak trochu pracovní jsou i názvy jednotlivých písniček.
I když deska zjevně nespadá do žádné jednoduché žánrové kategorie, brazilské reference jsou tu nepřeslechnutelné. Kde se v tobě vzal tenhle nenadálý příklon k brazilské hudbě? Bylo to záměrné nebo spíš výsledek neplánovaného vývoje? Bylo to zcela nečekané, nic plánovaného. Ta hudba a tyhle vlivy ze mě prostě začaly vycházet a já jsem si všimnul, že ty nové písničky měly takovou barvu a hodně rytmu. Vždycky jsem měl rád brazilskou hudbu, ale nikdy jsem se vědomě nerozhodl natočit brazilské album, jen jsem si všimnul, že tam byly tyhle prvky. Proto ostatně album dostalo název Caipi: žiju v Berlíně a lidi tam mají rádi Caipirinhu, kterou zkráceně nazývají Caipi. Když se zeptáš Brazilce, co to je Caipi, ani nebude vědět. A tak to je i s mou brazilskou exkurzí, je to zcela neautentická, vysoce subjektivní záležitost. Jde o vlivy, které mnou prochází a stanou se součástí písničky, ale nevztahují se k ničemu specifickému v historii brazilské kultury. V určitou chvíli jsem najal pár brazilských hudebníků, aby hráli v těch písničkách a oni začali analyzovat jejich rytmy a zaskočilo je, že určitý rytmus nejdřív zní jako batá, ale v další části to zní spíš jako samba, ale hraná pozpátku (smích). Po pravdě řečeno opravdu moc nevím, kde se to ve mně najednou vzalo. Zažil jsem kdysi v Brazílii pár neuvěřitelných zážitků, když jsem tam hrál na festivalu v Ouro Preto v oblasti Minas Gerais.
Pamatuješ si, kdy to bylo? V roce 2006 nebo 2005? V každém případě to bylo úžasné: objevil jsem hudbu Miltona Nascimenta, navíc jsem se v té době zamiloval a tahle hudba se stala jakýmsi soundtrackem mého života. Ty zvuky se staly součástí mé vlastní zkušenosti. Je to proces, při němž se vnější vlivy přetaví a stanou se součástí tvých vlastních tvůrčích výstupů. A ty vlastně ani nevíš, že se to děje a proč se tam objevují určité prvky, ale prostě tam najednou byly.
Kdy jsi vlastně začal uvažovat o tomto projektu? Někde jsem četl, že jsi na albu pracoval deset let? A jak vůbec došlo k tomu, že po porodních bolestech, které provázely zrod studiového projektu Heartcore v roce 2003, ses znovu pustil do něčeho tak zdlouhavého? (smích). Po pravdě řečeno, já jsem se nikdy nerozhodl natočit takové album, natožpak pracovat na tom deset let. Prostě jsem složil písničku a za dalších šest měsíců přišla další a po dalších pěti písničkách jsem si řekl „aha, tyhle dvě písničky spolu nějak souvisí“, takže to trvalo pár let, než jsem si uvědomil, že v mém hudebním světě vzniká něco jako nový žánr. Obvykle pracuji tak, že nechám ty věci přijít přirozeně, ony se zorganizují samy a já pochopím, že mají svůj vlastní tvar. Teprve když bylo na světě pět či šest písniček, jsem si uvědomil, že vzniká album, že ty písničky patří do specifického hudebního světa, který jsem nazval „svět Caipi.“ Obvykle když složím písničku, řeknu si „to zní jako jazzová písnička pro kvartet a tahle zase zní jako rocková píseň“ atd. Mám v zásobě celou řadu rockových písniček, takže se může stát, že mé příští album bude rockové, tyhle věci běží souběžně a já dodnes skládám nové „Caipi“ písničky.
A nechyběla ti při vzniku desky ta těsná hudební výměna a souhra typická pro nahrávky tvého kvartetu? Ne, nechyběla, protože jsem se časem naučil určité techniky, které mně pomáhají zachovat si ten feeling skupinové souhry. Naučil jsem se to právě při natáčení alba Heartcore, které vzniklo podobně nahráváním jedné stopy za druhou a overduby. Žádná z písniček na Heartcore nebyla nahraná vcelku nebo naživo. Dělám to tak – a to je jeden z důvodů, proč to trvá tak dlouho – že natočím například kytarový part, pak přidám klavír, basu a bicí. Ale pak se k tomu vrátím a nahraju znova kytaru, pak piáno, basu a možná znovu i bicí atd. Takže i když to není nahráno simultánně, pokaždé reaguji na ostatní nástroje. Zpočátku tam je možná jen kytara bez bicích, ale s každou novou verzí je tam nová interakce a člověk má pocit, že hraje s dalšími nástroji. To je technika, která funguje, a já ji rád používám. Protože jedna věc je kolektivní interakce, o níž mluvíš, ale jiná věc je vědět, jak chceš, aby bicí nebo piáno přesně zněly. Je to jiná zkušenost, jak stvořit písničku z pohledu různých nástrojů.
Řekl bys tedy, že je to především zkomponované album? Do určité míry ano, rozhodně se nesnažím něco dokázat na jednotlivé nástroje, spíš jde o to, aby ty písničky „žily“ co nejlépe, tak, jak potřebují.
Jak jsi potkal zpěváka a kytaristu Pedra Martinse? To je zajímavá historka, protože, aniž jsem to tušil, my už jsme se předtím jednou potkali v Sao Paulu po koncertě, když mu bylo patnáct let. Svědčí o tom fotografie, na níž jsme spolu a já držím caipirinhu v ruce. Tehdy jsem vzal s sebou na turné kazetu s prvními písničkami, z nichž vzniklo Caipi a hledal jsem textaře a zpěváka. Žádného jsem tehdy nenašel, ale Pedro na ty písničky někde narazil a zamiloval se do nich. Vyrůstal s nimi od svých patnácti let jako člověk a jako muzikant, takže když jsem ho potkal, nechápal jsem, jak je mohl znát nazpaměť: „To není možné, tyhle písničky nikdo nikdy neslyšel, odkud to máš?“ ptal jsem se. Bylo to zvláštní, já jsem v tu chvíli už byl mentálně v konečné fázi přípravy alba a pořád jsem hledal zpěváka. Proto to trvalo tak dlouho, neuměl jsem si s tím poradit. Až když jsem potkal Pedra, našel jsem řešení. To byla opravdu důležitá karmická chvíle. Zazpíval skladbu Kama a bylo jasné, že se naše vzájemná hledání „našla“ a bylo to. Pak už jsem mu jen říkal „a teď zkus tuhle a taky tuhle“ a pokaždé to byla trefa do černého. Takže poslední fáze natáčení alba najednou proběhla strašně rychle. Bylo to cool.
Novinkou desky je i tvůj zpěv. V minulosti jsi vokálně často doprovázel svá sóla, ale tentokrát zpíváš i vlastní texty. Jak k tomu došlo? Odjakživa jsem skládal písničky s vlastními texty, už od svých devíti či deseti let. Ty písničky tak nějak pořád zůstávaly doma, jako má soukromá záležitost. Ale v případě Caipi jsem si uvědomil, že ty písně vysloveně volají po textu. Takže jsem nějaké texty sám napsal a u dalších našel portugalské textaře, ale pak přišla otázka, kdo je bude zpívat? Oslovil jsem hodně lidí, ale časem mně došlo, že ty písničky jsou tak osobní, že nedává smysl, aby je zpíval někdo jiný než já. Protože nikdo jiný tak dobře neví, o čem ty písničky jsou a odkud přicházejí. Došlo mně, že je budu muset zpívat sám, tedy až do chvíle, než jsem potkal Pedra. Ale v jeho případě je to proto, že s těmi písničkami žil mnoho let, takže cítí, o čem jsou. A ve studiu nás podporují další vokalisté. A také jsme přitom zjistili, že se naše hlasy s Pedrem dobře doplňují – on má spíš sladký hlas, zatímco já spíš hrubší, takže výsledkem je dobrá dynamika a zvuk. Ale nejtěžší bylo, abych se odhodlal nazpívat ty texty sám, přestože mně někdo pořád říkal „ty nemáš žádný hlas, musíš najít opravdového zpěváka“, jiní lidé zase od začátku tvrdili, že to nikdo jiný zpívat nemůže. Nakonec jsem si to uvědomil.
A odkud pocházejí ty rockové reference na albu? Dalo by se říci, že jde zároveň o album jazzové, rockové i brazilské? Zcela souhlasím. Rockové vlivy jsou součástí mého hudebního genetického kódu – když jsem vyrůstal, poslouchal jsem hard-rock, Ozzyho Osborna, AC/DC, Led Zeppelin, Kinks, Rolling Stones, Clash, Who a Kiss – miloval jsem je a oblékal se jako oni. Měl jsem kapelu jménem Predátor a od dvanácti skládal rockové písničky. Tento odkaz byl vždy součástí mé hudební identity a Caipi se hodilo pro takový přístup. Některé písničky na albu – neprozradím které – ostatně postupně prošly dost dramatickým experimentováním: některé začaly dvakrát tak rychle, jiné vyrůstaly z techno-beatu nebo na albu skončily ve dvakrát rychlejším tempu než na začátku. Někdy to trvalo klidně i rok, než písnička dostala radikálně novou podobu, protože jsem cítil, že mně tam něco chybí.
V tvém případě jsou poměrně nečekaně na několika místech alba slyšitelné odkazy na Pata Methenyho. Je to tak, anebo je to jen povrchní asociace? (odmlka). Nikdy bych neřekl, že na mě Pat Metheny neměl vliv, protože měl. Mám moc rád jeho hudbu, která byla důležitá pro mé hudební dospívání. Ale v případě Caipi jsem na podobná srovnání velice citlivý, protože kdokoliv může přijít a říci: jasně, je tam brazilská hudba a jazzová kytara, to bude vlivem Methenyho. Což naprosto není ten případ. Nemyslím si, že na tomhle albu jde o přímý vliv. Vždy jsem byl ovlivněn tím, co Pat dělal, ale určitě ne přímo na tomto albu. Po pravdě řečeno se dost obávám podobně snadného srovnání.
A jak je to se specifickým odkazem černé hudby z Filadelfie, kde jsi vyrůstal? Má pro tebe nějaký význam slavný Philly-sound? Jasně, že mám rád pořádné falsetto! Vyrůstat ve Philly znamenalo být obklopen velice bohatým a různorodým hudebním prostředím. Poslouchali jsme různou hudbu, hráli všechny možné styly v různých kapelách – punk, ska, křesťanský rock, jazzová jam session atd. Kdybych ten místní přístup k hudbě chtěl popsat, napadá mě slovo „soulfulness“ – neformální přístup založený více na společném cítění než na intelektu.
Přestože už několik dekád hraješ jako leader, tvoji kariéru zároveň poznamenala řada pozoruhodných hudebníků, jako byli vibrafonista Gary Burton, tenorsaxofonista Joe Henderson, nebo budeník Paul Motian, nemluvě o pravidelných spoluhráčích jako jsou saxofonista Mark Turner nebo bubeník Brian Blade. Řekl bys, že uvedení muzikanti mají něco společného? Absolutně. Už jen výčet těch jmen ve mně vyvolává povznášející pocit spojený se vším, co jsem se od nich naučil. Všichni tihle muzikanti mají společnou určitou hloubku. Když se učíme a rosteme, čerpáme ze všech možných zdrojů, které nás táhnou kupředu. Setkáváním s tím, co máme rádi a co považujeme za smysluplné, míříme do budoucnosti. Díky tomu se stáváme lepšími lidmi a umělci. Všichni, které jsi zmínil, byli pro mě svým způsobem jakýmisi majáky nebo měřítky, které jsem mohl následovat, ztotožnit se s nimi a moje srdce tak rezonovalo s okolním světem.
Řekl bys, že tito lidé mají něco společného v hudební rovině? Ano, myslím, že každý z nich je mistrem „doteku“ (touch), což je místo, kde vzniká zvuk. Od každého z nich se můžeme dozvědět něco hlubšího o tom, kde vzniká zvuk a jak souvisí s hudbou.
Mimochodem, jak se na novém albu ocitnul kytarista Eric Clapton? To byl takový moment hudebního kamarádství a blízkosti ve studiu. Eric je mým dlouholetým fanouškem a podporoval mě morálně během celého procesu zrodu alba. Známe se od roku 2011 a on mě vždycky povzbuzoval. Takže když jsme v Londýně mixovali album, pozval jsem ho do studia a v jednu chvíli jsem mu bez velkého rozmýšlení nabídnul, aby nahrál aspoň jednu notu a nechal tak na něm svoji duchovní stopu.
Jako jakési požehnání? Přesně tak! A on kývnul, pustil se do sóla a za půl hodiny to bylo hotové. Byla to taková připomínka a ztělesnění naší duchovní vazby.
Legenda praví, že jsi po vzoru mnoha amerických hudebníků opustil lavice prestižní hudební školy Berklee School of Music, abys odjel na turné s děkanem školy, jímž nebyl nikdo jiný než vibrafonista Gary Burton? Jasně, protože to je ten nejlepší výsledek pro studenta, který se chce stát jazzovým muzikantem. Byl to ten správný krok.
Sám jsi nedávno pověsil svou pedagogickou kariéru na hřebík. Co tě k tomu vedlo a jak vnímáš současnou převahu akademicky vyškolených hudebníků v jazzovém světě, zejména v porovnání s původně méně formální tradicí jazzové výchovy? Osobně jsem měl štěstí, protože jsem vyrůstal v přímém kontaktu s jazzem jako formou kolektivní hudby. To je jedna věc, kterou vám škola nedá. Ale na druhou stranu si každý uvědomělý muzikant musí tenhle nedostatek uvědomit a něco s tím dělat.
A proč jsi přestal učit? Začínal jsem být mluvením o hudbě unavený…
To mě mrzí… (smích). Prostě už jsem o tom nechtěl tolik mluvit a víc to dělat. Když se budeš na zahrádce pořád hrabat v hlíně, kytky neporostou. Chtěl jsem je na chvíli nechat v klidu růst a nepatlat se tolik v té péči o zahrádku, chápeš?
Jak se díváš na časté kopírování tvého kytarového stylu jinými hráči? Považuješ to osobně za něco pozitivního, negativního nebo tak napůl? Asi obojí. Čas od času slyším někoho, kdo mě napodobuje a k tomu nemám co říci. Nijak se mě to netýká a v jazzu je to součást normálního procesu hudebního zrání. Ale osobně když slyším, jak jsem hrál v minulosti, nechci takhle znít teď. Takže když někdo chce znít jako já, myslím si o něm, že je blázen, protože já nechci znít jako já. Chci znít jinak.
A jak to vypadá s vašimi dalšími plány po vydání Caipi? Budete hudbu ze studiového alba hrát naživo? Dal jsem dohromady fantastickou kapelu s Pedro Martinsem, je to sextet plus zvukař, už jsme začali zkoušet a zní to jako na desce. Je to taková rodinná záležitost a hlavně už teď v té hudbě cítíme světlo, pozitivní duch, který se snažíme přenést na pódium a na posluchače. Už je to na cestě a těšíme se, že nás ta cesta dříve nebo později zavede i k vám do Česka: na příští rok se uvažuje o Brně, neobjevíme-li se do konce roku jinde. Těšíme se na tu další fázi.
