Muzikantské odbory?
Mnohdy se zamýšlím nad tím, proč u nás nejsou muzikantské odbory jako v jiných zemích. Myslím, že u nás by to bylo více než potřebné. Nikdy jsem nebyl moc nakloněn tomu rvát se za společnou věc a je mi víc než jasné, že ten, který povede „chartu“, to odskáče vždycky nejvíce, ale podmínky profesionálních muzikantů jsou u nás neuspokojivé.
Honoráře v klubech se léta nehýbají a o každou stokorunu (v některých případech i padesátikorunu) musíme tvrdě bojovat, což je velmi nedůstojné. Když vezmu jazzové kluby v Praze, tak honorář za večerní koncert činí v průměru 800 Kč! Pro člověka, který hudbě obětoval celý život, dosáhl vynikající úrovně a má nástroje za cca čtvrt milionu, je to opravdu nic moc. V současnosti platí nejlépe Agharta – 1 500 Kč kapelník a 1 000 Kč kapela. Ostatní kluby platí přibližně stejně – 1 000 až 1 100 Kč kapelník a 700 až 800 Kč kapela, ale narozdíl od Agharty, pokud máte CD, jsou vám je ochotni na baru bez profitu prodávat. Samozřejmě do toho nepočítám takové kluby, jako je Akord, kde se mnohdy honoráře nevyšplhají ani ke třem stovkám (to je kategorie sama pro sebe). Když si vezmeme, že průměrné vstupné činí 200 Kč, tak jednoduše zjistíme, že kapela se zaplatí, když přijde 16 lidí. Kapacita klubů je 50 lidí a více, a to se někde osazenstvo i dvakrát za večer otočí! Nicméně když budeme počítat 50 osob, tak je to 10 000 Kč.
Kapela tedy dostane slabou třetinu. A to se nezmiňuji o tom, kolik se vydělá na baru! Když jsem si jednou stěžoval na výši honoráře, odpověděl mi jeden majitel klubu: když se ti to nelíbí, udělej si svůj klub. Roztomilé – každý jazzový muzikant si ode dneška otevře svůj klub, aby mohl mít důstojné podmínky k práci?! O šatnách a zázemí v klubech ani nemluvě – není zkrátka nic a mnohdy si o pauze nemáte ani kam sednout.
Svým způsobem si za to můžou muzikanti sami. Speciálním českým fenoménem je nedržet při sobě. Vzájemně se pomlouvají, očerňují a podloudným způsobem okrádají o kšefty jeden druhého. Je to zkrátka džungle a majitelé klubů, vydavatelé a pořadatelé to dobře vědí a dokážou toho náležitě využívat. Když mě vyhodí z nějakého klubu, je za mnou už zástup dalších muzikantů, a ti se neptají, proč a za koho to vlastně hrají, ale ochotně strkají hlavu do oprátky pod vidinou mrzkého honoráře!
Kluby jsou také plné amatérských hudebníků, kteří se živí civilním zaměstnáním a majitelé klubů je berou právě z toho důvodu, že hrají takzvaně pro radost, a honorář je tudíž tak nezajímá.
Co mě ale překvapuje v poslední době nejvíce, je neúcta mladých hudebníků ke starší generaci. Nevzpomínám si, že bych byl řekl o kterémkoliv ze starších kolegů něco špatného. Ne jenom proto, že je to neslušné, ale ani to není na místě. Tito mladí „umělci“ totiž zatím dokázali velké kulové. Doslechl jsem se, že například při koncertě pokřikovali na Jaromíra Hniličku – „jdi domů, dědku!“ Mně se taky staly zajímavé věci. Při jednom koncertě na mě pokřikoval jeden nejmenovaný basista „kde sis na to nakrad“, mínil tím asi moje vybavení. Nebo jeden harmonikář na mě při koncertě sprostě pořvával zřejmě z důvodu, že se mi nelíbil jeho hudební projev ve studiu při natáčení alba 2 Faces (jinak si jeho jednání neumím vysvětlit, alkohol?). Moc takových případů nebylo, ale na některé bych si ještě asi vzpomenul. Osobně mám jiný styl, ten méně populární, ale dle mého názoru upřímný – říkám lidem vše do očí. Pomluvy jsou výsadou zbabělců.
Z těchto, a jistě i dalších důvodů u nás muzikantské odbory hned tak nevzniknou, a to je dle mého názoru velká škoda! Nakonec by totiž sloužily nejenom hudebníkům, ale chránily by i majitele klubů (záruka nejvyšší kvality produkce) a ocenili by je i diváci, kteří by za svoje peníze dostali plnohodnotný umělecký zážitek.
Jak už jsem napsal, vina není nikdy jen na jedné straně, za spoustu problémů si mohou hudebníci sami, tento článek by ale mohl otevřít důstojný dialog. Peace!
