„Prager Sumpf“ (pražské bahno) se stalo nedávno mezi některými berlínskými pořadateli koncertů okřídleným souslovím. Pozadím byly nepravdy, podvody a dokonce intriky na dálku čtyř českých pracovníků v pražské centrále Českoněmeckého fondu budoucnosti (Tomáš Jelínek, Markéta Doležel, Marcela Radevová a Soňa Dederová).
Ale od počátku. Veřejnost téměř neví, že v Berlíně existuje kostel s jedinečnou sochou Mistra Jana Husa. Po vzpomínkovém koncertu roku 2006 na Pražské jaro a okupaci Československa v roce 1968 se zapálený farář tohoto kostela chytil o rok později data a v předvečer upálení M. Jana Husa uspořádal ve spolupráci s Apoštolskou nunciaturou v Německu a za aktivní účasti vatikánského preláta ekumenicky pojatý koncert, na kterém zazněla německá premiéra Čtyř vážných zpěvů Vladimíra Godára.
20. dubna 2008 se v Berlíně konal unikátní písňový recital. Ojedinělý „nejen“ tím, že byl věnován In memoriam Karlu Ančerlovi a Jaroslavu Haškovi , ale i tím, že v den narozenin Adolfa Hitlera, který slaví stále ještě někteří „večně včerejší“ po celém světě, měl karikovat neonacistické nálady a choutky. Ojedinělý především zmapovaním „českých“ písní Johannese Brahmse a německých písní Antonína Dvořáka v dosud jedinečné juxtapozici české a německé kulturní výměny v Berlíně 19. století, a to jak v hudebním provedení, tak formou zasvěceného muzikologického úvodu. Na konci tištěného programu se ovšem skvěl i nápis „Dieses Konzert wird vom Deutsch-Tschechischen Zukunftsfond nicht unterstützt“ (tento koncert není podpořen Česko-německým fondem budoucnosti). Jen na první pohled zarážející informace o nezájmu, neřkuli sabotování skutečné kulturní výměny z oficiální, a dodejme dobře placené české strany. Nebudu se rozepisovat o tom, jak „zazdili“ pracovnice Českého centra a Českého národního domu plánovaný koncert na památku Jana Masaryka dne 10. března 2007 v New Yorku. Zodpovědný ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, který se o skandálu dozvěděl až měsíc na to při návštěvě Berlína, jen pokrčil rameny a písemně konstatoval, že „neví, jak pomoci“.
Zmíněný koncert 20. dubna 2008 tedy proběhl bez podpory Českoněmeckého fondu budoucnosti. Fond, který má kulturní výměnu v profesní náplni práce, ovšem místo Brahmse a Dvořáka podpořil akci „Berliner Küche“, tedy tradiční Berliner Eisbein a Berliner Kindl, a přispívá na výlety dechových kapel z Bavorska přes Šumavu. Možná to bude pro českého daňového poplatníka zajímavá informace.
V Německu je zvykem, že fondy nebo nadace okamžitě informují žadatele o svých rozhodnutích. V případě Fondu budoucnosti se pořadatelé koncertu dozvěděli o zamítnutí až dodatečně s nepravdivými argumenty, které vyvrcholily tvrzením, že pracovnice fondu telefonovala do Berlína pořadateli v době, kdy byl na svatební cestě v Jižní Americe, či výhrůžkám manželce pianisty a vše se stupňovalo 15. května intrikou, která se pokoušela rozštěpit pomluvami organizační výbor připravovaného českoněmeckého hudebního festivalu v létě tohoto roku.
Zpět k onomu nadšenému faráři a jeho aktivitám pro českoněmeckou kulturní výměnu. Na podzim 2007 ohlásil plán pořádat kolem 6. července každoročně přehlídku českých umělců. Vyústil z toho projekt Jan Hus Musik Fest Berlin 2008 , nad kterým převzali záštitu starosta městské části Berlin Mitte, dr. Hanke, a hejtman Jihočeského kraje, dr. Zahradník. Podporu propůjčilo renomované nakladatelství Albert z Boskovic, Nadace Bohuslava Martinů a České centrum v Berlíně. Vystoupí zde mimo jiné prominentní čeští a němečtí hudebníci. Na programu je například kompletní provedení cembalového díla Bohuslava Martinů a jeho klavírní sonáta. Tedy díla, která se i v Čechách nehrají často. Jména jako Iva Bittová, Marta Vávrová či Barbara Maria Willi svědčí o mimořádné úrovni.
Kdo by čekal, že Fond budoucnosti bude aspoň tentokrát věrný svému poslání, bude zklamán. Znovu šikanování, přebujelá byrokracie a stále nové a nové stupňování požadavků. Jako by úředníci v pražské Tróji chtěli mermomocí dokázat, že navazují na hororový svět Franze Kafky. A nebo na brutální antikulturní dobu Klementa Gottwalda? Překvapivě ministři zahraničí obou zemí i dozorčí orgány fondu zatím neprojevili sebemenší zájem podivnou situaci objasnit. Jako Čech žijící v cizině se musím za takový postoj oficiálních míst stydět a skoro zapírat svou národní příslušnost. Už za Jana Husa platilo, že Čech Čechovi je největším nepřítelem. Teměř 600 let po Kostnici se na tom změnilo jen pramálo. Jistě, nad „stavem vzdělanosti v Čechách“ bědoval již profesor Černý. A že podobně naříkají na své reprezentanty i němečtí umělci v ČR, je jen slabou útěchou. Je to smutné. Ale „lítost je české slovo“, praví Milan Kundera.
